Den šesti tisící sedm set čtyřicátý třetí

Kdo není líný, hravě si spočítá věk mé jediné dcerky Elišky… a pozor, počítala jsem i přestupné roky. Detailista, já vím, ale většinou se mi to v životě hodilo.

Vychovala jsem úžasného človíčka. Sice je Eli krapet šmrnclá introvertním otcem (a nechci vůbec přiznávat, že mu je i podobná), ale zbytek osobnosti jsou jen a pouze mé vnitřnosti! Je chytrá, bystrá, vtipná, občas krásně protivná, většinu svého života pubertou nezasažená, lidská, dobrosrdečná, citlivá, milující, disciplinovaná, zodpovědná, cílevědomá, … jednoduše boží! (skryto v podtitulcích: celá já!).
Zítra mi odlétá do Makedonie na Mistrovství světa v házené, poslední za kategorii juniorek, a paradoxně letí do stejné země jako před dvěma lety. Tenkrát jsem tam za ní byla a závidím jí. Makedonie mě nadchla svou čistou duší. Vrátila jsem se tam o dvacet let zpátky, do doby, kdy si k sobě byli lidé blíž. V taxíku mi řidič nabídl cigaretu a cestou mi ukázal restauraci, do které musím jít. Skvěle tam vařili! Každý večer tam byla tematická živá hudba (nejvíc mě dostal latinskoamerický, kdy se místní ženy oblékly do třpytivých šatů, na nožky si obuly sexy zlatavé lodičky a parket byl až do ranních hodin plný vlnících se těl!), a když vám náhodou dojdou cigarety, místní taxikář vám sjede na benzinku pro nové… Nic zde tu nebylo problém.

No nic, … Eli, Elo, Eliško (máš krásné jméno, viď? Vybrala jsem ti ho čtyři roky před tím, než jsi se narodila, a které v roce tvého narození bylo nejčastěji používaným dívčím jménem…), přeji vám úspěšný start, který vás pozitivně naladí a bojovnost, kterou v sobě bezpochyby máte! Užijte si hru, krásné večery se soupeřkami a vaší poslední štaci juniorského týmu.

Miluji tě!
(Titanic se nekoná, jen vím, že pro účely tohoto blogu mohu použít fotografii tohoto typu…)