Autorka

Slýchávám o sobě, že jsem ‚jiná‘, tak se nedivte, že je taková i Evelína. Nikdy jsem nešla s davem, ale naopak proti němu a s úsměvem ráda vzpomínám na slova své třídní učitelky ze základky, když se rozhodovalo o mém budoucím povolání. Bylo to těsně před revolucí. Spínala přede mnou své útlé ruce a prosila mě, abych se zapojila alespoň do nějaké školní aktivity, díky které by vrchnost mohla nade mnou přivřít oči. V té době nebylo lehké dostat se na střední školu a já na ni jít chtěla. Silně mnou zmítalo rebelství, ale z lásky k ní jsem jí vyhověla a přihlásila se do uměleckého kroužku. Venku svítilo sluníčko, pučely stromy a v domově důchodců jsme oblečené do místních krojů vítaly příchod jara.

Po roce vrchnost odvála revoluce a já se s vervou vrhla na studium ekonomie, které mi začalo narušovat porevoluční dění okolo mě. Zcela svobodně se nám nabízely možnosti, které jsme do té doby neznali, a jejich chuť byla přímo lahodná! Už jsme nemuseli sbírat plechovky, které řidiči zahraničních kamionů vyhazovali z okýnka, a vystavovat si je na poličkách. Ani jsme už nemuseli po světě cestovat prstem po mapě. Ty možnosti mě natolik omámily, že mé rebelství nabralo nový směr. Odmaturovala jsem s odřenýma ušima, bráchovi vrátila ošoupanou igelitku Marlboro a o pár let později jsem oblečená v tričku s obrázkem sochy Svobody odletěla za oceán.