Den První

… vezměme to popořadě.

Můj sen začal krátkými textovými zprávami, které byly hloubavé a po nějakém čase vyústili v první povídky, které jsem ráda psávala i jako náctiletá. V nich jsem rozehrávala svou fantazii a vymýšlela si různé příběhy, které jednoho krásného dne zaujaly Miloše, a ten mě neváhal oslovit. Byl to zajímavý okamžik. Hřála jsem se na výsluní obliby mých pamfletů, a když jsem po nějakém čase pochopila koho mi to osud přivedl do cesty, spadnul mi rázem hřebínek na zem. Já, a napsat knihu po jeho boku? Najednou jsem si připadala jako nikdo, bezvýznamná pisatelka blogů a povídek. Trvalo mi dlouho, než jsem z podlahy sebrala své plíce, a o něco déle trvala rekonvalescence mého pohybového aparátu. Nemohu mu to ani zazlívat, tu knihu jsem do roka napsala. Trpělivě snášel mou tvrdohlavost, kterou postupně obrušoval, ale zároveň na mě hrnul kritiku, a byl v ní nekompromisní.

Každý člověk má svůj sen a ten můj, který se mi v hlavě začal rodit před třemi lety, se rázem propojil se snem o mé budoucnosti. Bohužel jen do chvíle, kdy se mi připomenula má nemoc. Někdy si život komplikujeme sami, někdy se holt zkomplikuje sám, aniž bychom mu zavdali příčinu. V první chvíli jsem si nechtěla připustit, že musím opustit svůj zavedený život, ale v té druhé jsem pochopila, že nemám na výběr. Má nemoc drze vstoupila do mého domova, aniž by se mě ptala, zda smí, a plány, které jsem do té doby měla si sbalily batůžek a společně s mým snem zklamaně odkráčely pryč. No nic, zkrátím to. Vyběhla jsem na chodbu, čapla je za pačesy a vrátila je zpátky na gauč. Chvíli jsem se na ně dívala, sen s plány se k sobě přitulily a visely mi na rtech. Netušila jsem, zda jim dám happy end, ale mohla jsem se o to alespoň pokusit. Přeci jenom naděje umírá jako poslední…

Ten pocit, když ve svém životě něco vytvoříte, zná mnoho lidí. Zahradník vypěstuje růže, dá je do obchodu a prodá je. Toť ideální stav všech podnikajících osob. I já jsem před několika měsíci předala své dílo do rukou nakladatelství a očekávala jejich reakci. Nedělo se nic. Ambice chřadly, obavy narůstaly a s oživlou nemocí na krku jsem si čím dál víc uvědomovala, že vydat knihu není žádná legrace. A jelikož jsem chtěla, aby byla podle mých představ, bez zásahu kreativní moci, byla na kvalitním papíru a nečekala jsem rok na její vydání, začala jsem zvažovat cestu samonakladatele. Takže redaktor, korektor, sazba, grafika, propagace, distribuce …

Na sklonku dne jsem stála u okna, dívala se na zářící měsíc a v ruce držela sklenku vína. Bylo skutečně lahodné, což dokazovala poloprázdná lahev stojící na kuchyňské lince. Vím, že bych neměla, ale občas zhřešit můžu. Sklínka v mé ruce klesala na parapet a z úst mi vyšla jediná věta: „Ano, svou knihu si vydám sama…“