MONIKA J. ČAPKOVÁ

Blog: Neklid mezi řádky

o knihách, lidech a všem,

co mi nedá pokoj

Ne všechno, co se mi honí hlavou, patří do románu. Některé příběhy, setkání a myšlenky si hledají vlastní cestu ven. Tady jim dávám prostor. A když se slova v rukopisu zadrhnou, psaní o knihách, lidech a životě kolem mě je znovu rozhýbe. 

Kvůli Koljovi odmítl videoklip Michaela Jacksona. Pozapomenutý příběh Miloše J. Kohouta

Co spojuje oscarového Kolju, cenu Promax za grafiku TV Nova a nabídku natočit videoklip pro Michaela Jacksona? Muž, který více než půl století propojuje malířství, film a nové technologie. Jeho příběh však začíná u kluka, který si chtěl jen hrát.

Číst celý článek

🎥 Příběh Miloše J. Kohouta si můžete také poslechnout: Podcast Příběhy od Čapkové 

Ve spolupráci s režisérem, scénáristou a výtvarníkem Milošem J. Kohoutem vzniklo krátké autorské dokumentární video, které propojuje vyprávění s dobovými fotografiemi, archivními materiály i atmosférou míst, o nichž je v článku řeč.

Když se řekne Kolja, většina z nás si vybaví Zdeňka Svěráka, malého Andreje Chalimona nebo lesk oscarové sošky, kterou film získal v roce 1997. Jen málokdo ale ví, že za jeho výslednou vizuální podobou stál také člověk, který tehdy prosadil něco, co bylo v české kinematografii téměř nemyslitelné – studiový způsob natáčení inspirovaný hollywoodskými produkcemi.

Pomáhal vytvořit svět, který měl na plátně působit tak přirozeně, aby diváka vůbec nenapadlo přemýšlet, co všechno je ve skutečnosti pečlivě vystavěnou iluzí. Byt Františka Louky přitom nevznikl v obyčejném pražském domě, ale jako studiová dekorace několik metrů nad zemí – včetně výhledu na chrám svatého Mikuláše, deště za okny a holubů, kteří se na rozdíl od herců nedali příliš přesvědčit, aby se drželi scénáře.

Tím mužem byl Miloš J. Kohout.

Přesto jeho jméno dnes zná jen hrstka lidí.

V devadesátých letech patřil k těm, kteří pomáhali měnit způsob, jakým český film přemýšlel o obrazu. Dokázal propojit malířství, scénografii, filmové triky i rodící se digitální technologie a vytvořit svět, který před kamerou často vůbec neexistoval.

Jeho profesní životopis se přitom čte téměř neuvěřitelně. Vedle oscarového Kolji se podílel na řadě významných českých i zahraničních filmů, režíroval oceňované image spoty a videoklipy, vytvářel televizní grafiku a za svou práci získal mezinárodní ocenění. Jeden z jeho videoklipů se dva měsíce držel v americké hitparádě MTV Top 40 a během natáčení Kolji dostal nabídku, kvůli níž by většina lidí okamžitě sbalila kufr. On ji však odmítl.

A to je možná ten nejlepší důvod, proč jeho téměř zapomenutý příběh konečně vyprávět.

Kluk, který si chtěl hrát

Milošova cesta na svět měla parametry, které by dnes porodní sál nejspíš označil za mimořádnou událost. Narodil se 9. září 1955 v pražské Zemské porodnici a vážil neuvěřitelných 5,20 kilogramu. Podle rodinného vyprávění z něj byl pan primář tak nadšený, že ho osobně nosil ukazovat ostatním rodičkám.

„Podívejte se, takhle by měly vypadat všechny děti.“

Jeho první veřejnou prezentaci tak nezařídil galerista, ale primář porodnice.

O několik let později položila paní učitelka dětem v první třídě otázku, kterou slýchají celé generace: „Čím chceš být, až budeš velký?“

Zatímco ostatní děti mluvily o lékařích, řidičích nebo kosmonautech, malý Miloš se na učitelku podíval a bezelstně odpověděl: „Já si chci hrát.“

Tehdy ještě nikdo netušil, že se mu tohle zdánlivě naivní přání skutečně splní. Jen jeho hry budou později vážit několik tun, stát uprostřed filmových ateliérů a občas budou potřebovat vlastní dešťostroj.

Svět za dveřmi školy však pro nespoutanou fantazii neměl vždy pochopení.

Miloš si od dětství nesl rodinný kádrový škraloup. Jeho dědeček se za první republiky angažoval v politice a při nástupu komunistů měl prohlásit, že to bude smrt národa. Podobné výroky se po únoru 1948 neodpouštěly. Zůstávaly v posudcích, v paměti úředníků a často také v osudech dětí a vnuků.

Jeho otec, uznávaný filmař Miloš Kohout starší, kterého si televizní diváci o mnoho let později oblíbili jako jednoho z průvodců pořadu Kinobox, navíc podle synových vzpomínek rozhodně nepatřil k lidem, kteří by své názory schovávali do kapsy.

Místo studia práce v maskérně.

K přijímacím zkouškám na výtvarnou školu na Hollarově náměstí přijel jako jediný tramvají. Ostatní uchazeče přivezly Tatry 603 – automobily vyhrazené především vysokým státním a stranickým funkcionářům. Miloš dodnes vzpomíná, že děti, které z těchto vozů vystoupily, mezi přijatými nechyběly.

On přijat nebyl. Zkoušky sice úspěšně složil, chybělo mu však něco, co žádným talentem ovlivnit nemohl – dělnický původ.

Své touhy věnovat se výtvarné tvorbě se ale nevzdal. K umění se jen vydal dveřmi, které mu tehdejší režim nechal pootevřené. Nastoupil na Barrandov do maskérny a začal se učit řemeslu. Byla to práce přesná, výtvarná a praktická zároveň. Naučila ho zacházet s lidskou tváří jako s materiálem, na němž by v detailním filmovém záběru zůstala viditelná každá chyba.

Brzy se ukázalo, že právě maskérna mu může otevřít také první cestu za hranice.

„Néma probléma.“ A problém byl rázem mezinárodní.

V roce 1975 začal černohorský režisér Veljko Bulajić natáčet velkolepý československo-jugoslávský film Sarajevský atentát. V mezinárodním obsazení se objevili Christopher Plummer, Florinda Bolkan nebo Maximilian Schell a podle Milošových vzpomínek si jej Bulajić pro natáčení osobně vyžádal.

Jenže československé úřady měly jiný názor. Miloš byl politicky nespolehlivý, a navíc ho čekala základní vojenská služba. Odpověď proto byla stručná: nikam nepojede.

Když se to Bulajić dozvěděl, pokrčil rameny, pronesl svou oblíbenou větu „Néma probléma“ a odjel zpátky do Jugoslávie.

Krátce nato si Miloše předvolali k výslechu. Místo vysvětlení se ho zeptali, co má společného se soudruhem Titem.

„Vůbec nic. Vím jen, že je prezidentem Jugoslávie,“ odpověděl popravdě.

Podle Milošových vzpomínek se měl Bulajić obrátit přímo na jugoslávského prezidenta Josipa Broze Tita. Ten údajně zaslal Ústřednímu výboru KSČ dopis s varováním, že pokud mladý výtvarník do týdne nedorazí na natáčení, Jugoslávie uzavře hranice československým turistům. A státní mašinérie, která do té chvíle nehnula ani prstem, začala jednat nečekaně rychle.

O několik dní později už Miloš seděl v letadle do Sarajeva, kde na něj čekal usměvavý Bulajić.

„No vidíš. Néma probléma.“

Na filmu se tak nakonec pracovně potkali oba Milošové. Otec působil v pomocné režii, syn v maskérském týmu. Během přibližně dvou měsíců se mladší z nich poprvé dostal k náročným filmovým efektům. Vzpomíná například, jak pro Maximiliana Schella vytvářel věrohodná zranění po mučení.

Co jiného by také měl dělat kluk, který si chtěl především hrát? Jen jeho hračkami už nebyly kostky, ale filmová krev, latex a tvář světové hvězdy.

Když vojna voněla olejovými barvami

Po návratu ze Sarajeva ho čekala odložená základní vojenská služba. Díky známosti své maminky se dostal do žateckého AUSu jako vojenský výtvarník. Zatímco většina jeho vrstevníků trávila dny na cvičišti, Miloš navrhoval diplomy pro národní výbor v Ústí nad Labem, etikety pro mostecký pivovar a výtvarná řešení interiérů i reprezentačních zasedacích místností.

Armáda mu tak paradoxně poskytla něco, co by jako začínající umělec hledal jen těžko – zakázky, materiál a vlastní ateliér. Každý rok měl k dispozici čtyřicet tisíc korun na výtvarné potřeby, částku, o níž si většina mladých malířů mohla nechat jen zdát.

Právě v Žatci poprvé otevřel tuby s olejovými barvami. Dodnes mluví o jejich vůni jako o okamžiku, kdy bylo rozhodnuto.

„Tehdy jsem byl definitivně ztracený.“

Obrazy, které během vojenské služby vznikaly, později představil v pražské galerii v Michalské ulici. V roce 1978 tam uspořádal svou první samostatnou výstavu. Bylo mu pouhých třiadvacet let.

Plátno pro něj ale nikdy nebylo jen statickou plochou. Už tehdy přemýšlel v obrazech, světle a prostoru, v němž perspektiva nemusela být přímočará, ale mohla se ohýbat do křivek a vytvářet vlastní atmosféru. Zajímal ho nejen samotný výjev, ale také to, co dokáže v divákovi vyvolat. Právě tato schopnost se později stala jednou z jeho největších devíz ve filmu – dokázal vidět hotový obraz dřív, než jej ostatní stačili vytvořit.

Zařídil si ateliér na pražských Vinohradech a po první samostatné výstavě následovaly další. Jenže v socialistickém Československu nestačilo malovat a vystavovat. Kdo se chtěl výtvarnou tvorbou živit naplno, potřeboval také oficiální registraci. Bez ní musel Miloš dál docházet do zaměstnání na Barrandově.

Rozhodl se proto doplnit si vzdělání na Akademii výtvarných umění. Jeden z profesorů, který už jeho práci znal, mu však položil jednoduchou otázku: Má skutečně smysl vracet se na šest let do školy jen kvůli kartičce, když už má za sebou samostatné výstavy?

Doporučil mu, aby dál maloval, vystavoval a registraci nakonec získal i bez studia.

Jinou možností bylo vstoupit do některé z výtvarných skupin. Jenže Miloš potřeboval především svobodu.

Pokračoval tedy v malování, vystavoval a postupně si vytvářel vlastní svět – bez školy, zato s ateliérem, zkušenostmi z Barrandova a jistotou, že dětské přání se může vyplnit i velmi nečekaným způsobem.

Netušil ještě, že všechno, co se před plátnem učil o světle, prostoru, perspektivě a atmosféře, jednou přenese také před filmovou kameru. A až začne česká kinematografie po revoluci hledat novou vizuální tvář, bude na ni připraven.

Talent, který zaujal i Hollywood

V roce 1979 se v rozbořených kulisách starého Mostu natáčel americko-britský televizní film Na západní frontě klid. Režíroval jej držitel Oscara Delbert Mann a produkoval Norman Rosemont. O přípravách velkofilmu se Miloš dozvěděl od svého otce a přihlásil se do konkurzu.

Nejprve odeslal několik skic. Papír však snese leccos, a tak si oba Američané chtěli ověřit, zda jejich autor dokáže stejně přesvědčivě pracovat i bez času na opravy. Když přiletěli do Československa, položili před Miloše obyčejný list papíru a tužku.

Žádné barvy, žádné efekty, a hlavně žádné tlačítko zpět.

Miloš se posadil a začal kreslit. Jak vzpomíná, oba muže zaujal nejen přesností kresby, ale také schopností okamžitě uvažovat v obrazech a navrhovat kompozici budoucích scén. Na filmu pak výtvarně spolupracoval a připravoval kresby i kompoziční návrhy.

Právě tehdy mu měl Norman Rosemont nabídnout práci ve Spojených státech a účast na připravovaném filmu Gándhí. Byla to nabídka, která mohla změnit celý jeho život.

Miloš ale neodjel. Po jugoslávském intermezzu mu totiž úřady odebraly pas.

Jeho další osudové setkání se odehrálo v Praze. A začalo jednou naprosto příšernou zelenou barvou.

Setkání, které změnilo všechno

Profesor František Dvořák, jeden z nejuznávanějších českých historiků umění druhé poloviny dvacátého století, který přednášel po celém světě, napsal desítky odborných publikací a jeho názor měl v tehdejším výtvarném prostředí mimořádnou váhu, dostal doporučení, aby se přijel podívat na tvorbu mladého malíře. V ulici, kam zamířil, se však nacházely galerie dvě a profesor omylem vstoupil do té špatné.

O něco později zazvonil Milošovi telefon.

„Vy vůbec neumíte klást barvy! Ta zelená je naprosto příšerná!“

Miloš na druhém konci telefonu zůstal v naprostém šoku. Vůbec nechápal, co se děje, a pronesl větu: „Pane profesore… ale já přece zelenou vůbec nepoužívám.“

Teprve tehdy si oba uvědomili, že došlo k omylu.

Když profesor Dvořák následně uviděl skutečné Kohoutovy obrazy, rozpoznal v nich okamžitě osobitý výtvarný rukopis a rozhodl se Milošovi pomoci. Zprostředkoval mu spolupráci s tehdejším Artcentrem, díky němuž se jeho obrazy začaly dostávat do zahraničních galerií i soukromých sbírek. Mezi jejich sběrateli se později objevil také Steve Jobs. Zakladatel společnosti Apple mu dokonce daroval první počítač Macintosh.

Byl v tom zvláštní paradox doby. Stejný stát, který mladému umělci komplikoval studium i možnost svobodně tvořit, jeho obrazy zároveň vyvážel do světa jako reprezentativní ukázku československého umění.

Pod ochrannými křídly Laterny Magiky

V ateliéru na pražských Vinohradech prožil několik let intenzivní tvůrčí práce. Jenže svobodná tvorba byla v tehdejším Československu vždy vykoupena určitou mírou rizika. Kvůli svému původu i anonymním udáním byl opakovaně předvoláván k výslechům. Psychický tlak nakonec vyústil až v odebrání umělecké registrace. Ze dne na den tak přišel o ateliér i možnost vystavovat.

V letech 1988–1989 našel stejně jako řada dalších režimem šikanovaných tvůrců – mezi nimi například Evald Schorm nebo Antonín Máša – útočiště pod ochrannými křídly profesora Josefa Svobody v Laterně Magice.

Světově uznávaný scénograf se stal jeho mentorem. Učil ho přemýšlet o scéně jako o živém organismu, pracovat s prostorem, světlem i pohybem a vnímat obraz v souvislostech, které později výrazně ovlivnily jeho filmovou a televizní tvorbu.

Zahraničí ho však nepřestávalo přitahovat.

V roce 1989 připravoval režisér Aleksandar Petrović francouzsko-jugoslávský historický film Seobe (Stěhování). Produkce pro něj potřebovala vytvořit osm velkoformátových pláten a také dobové barokní obrazy. Pro tuto práci hledala právě Miloše. Jenže v době bez mobilních telefonů nebylo snadné ho zastihnout. Zpráva se nakonec dostala k jeho otci, který ji okamžitě předal synovi. A tak Miloš znovu odletěl do Jugoslávie, kde na něj čekal obrovský ateliér i mimořádná výtvarná výzva.

Zatímco pracoval v zahraničí, profesor Josef Svoboda v Praze osobně předstoupil před schvalovací komisi v Mánesu. S autoritou, kterou si vydobyl doma i ve světě, se zasadil o to, aby Miloš svou uměleckou registraci získal zpět.

Bylo to gesto člověka, který se rozhodl postavit za talent, jemuž věřil.

Čtrnáct dní do premiéry v Londýně

S vrácenou registrací přišla i další velká výzva.

Ozval se mu Jiří Srnec, zakladatel legendárního Černého divadla, který připravoval novou inscenaci Alenka v kraji divů a chtěl znát Milošův výtvarný názor. Ten byl jednoznačný: scéna se musí celá předělat.

Jenže do londýnské premiéry zbývalo pouhých čtrnáct dní.

Miloš proto neváhal. Do svého vinohradského ateliéru pozval letitého přítele Richarda Mašku, tehdejšího výtvarníka a loutkovodiče Divadla Spejbla a Hurvínka. Společně dnem i nocí rozřezávali hotové dekorace, vytvářeli nové rekvizity a stavěli zcela nový výtvarný svět.

Risk se vyplatil. Po londýnské premiéře psala britská kritika o tom, že Černé divadlo získalo novou, moderní tvář. Miloš se o těchto reakcích dozvěděl až s odstupem času.

Po Alence přišel další telefonát. Tentokrát z Barrandova. Produkční Jaroslav Bouček hledal výtvarníka, který by na čtrnáct dní odjel do Německa a pomohl tam s natáčením pohádkového seriálu Superdetektivclub. Miloš souhlasil.

Z plánovaných čtrnácti dnů se nakonec staly téměř tři roky.

Když v listopadu 1989 začala sametová revoluce, vrátil se do Prahy, aby byl u událostí, které měnily Československo. Laterna magika, která mu v předchozích letech poskytla pracovní zázemí, se mezitím stala jedním z center Občanského fóra. Právě tehdy se také dozvěděl, že za vrácením jeho umělecké registrace stál Josef Svoboda.

Po revoluci se znovu vrátil do Německa.

Svoboda změnila pravidla, ne jeho povahu

Po listopadu 1989 se proměnily společenské poměry i způsob, jakým vznikaly české filmy. Starý výrobní systém se rozpadal, nový se teprve rodil a tvůrci najednou získali svobodu, s níž ovšem nepřišel návod k použití.

Pro Miloše to bylo přirozené prostředí. Celý život se pohyboval mezi obory, jejichž hranice nikdy příliš nerespektoval. Dokázal přemýšlet jako malíř, scénograf i filmař současně. Nezajímalo ho, do jaké profesní kolonky se jeho práce vejde. Zajímalo ho, jak bude výsledný obraz vypadat.

Ještě před revolucí se výtvarně podílel na mezinárodním filmu Poslední motýl, který se do kin dostal v roce 1990. Následovaly snímky, jež výrazně formovaly podobu porevoluční české kinematografie: Akumulátor 1, Válka barev a později také Kolja.

Válka barev se navíc symbolicky propojila s příběhem Kina MAT. Právě při jejím vzniku posloužil tamní sál poprvé jako prostor pro pracovní projekci a za střih tohoto filmu později získal Jan Mattlach vůbec prvního Českého lva uděleného v této kategorii.

Jeho největší mezinárodní úspěch však teprve přicházel.

Kvůli Koljovi odmítl Michaela Jacksona

Při natáčení Kolji se Miloš podílel na výsledné vizuální podobě filmu. Právě on prosadil, aby byt Františka Louky nevznikl v reálném pražském domě, ale jako studiová dekorace, v níž mohli filmaři ovládat každý detail obrazu – až na neposlušné holuby, o nichž už byla řeč v úvodu.

Právě během této práce se podle Milošových vzpomínek odehrála jedna z nejpodivuhodnějších situací jeho profesního života. Přiletěl za ním producent ze Spojených států s nabídkou, zda by se nechtěl podílet na natáčení videoklipu Michaela Jacksona.

Pro většinu lidí by podobná nabídka znamenala jediné: okamžitě sbalit kufr a hledat nejbližší letadlo. Miloš však měl rozdělaný film a potřeboval ještě čtrnáct dní, aby svou práci dokončil. Od projektu, k němuž se zavázal, odmítal odejít.

Sešli se proto v pražském hotelu Paříž. Amerického producenta jeho rozhodnutí překvapilo možná stejně jako Milošovo vysvětlení, že pracuje na českém filmu, se kterým chtějí vyhrát Oscara. Ze zvědavosti se ho zeptal, jaký mají na Kolju rozpočet. Když Miloš odpověděl, následovalo srovnání, které dokonale ukázalo propast mezi českou kinematografií a americkým hudebním průmyslem. Videoklip Michaela Jacksona měl stát padesát milionů dolarů. Kolja měl rozpočet šedesát milionů korun.

Ani to Milošovo rozhodnutí nezměnilo.

Nabídku neodmítl proto, že by Michael Jackson nebyl dost slavný. Sláva pro něj jen nikdy nebyla dostatečným důvodem k tomu, aby nechal rozdělanou práci za sebou.

Kolja později skutečně získal Oscara za nejlepší cizojazyčný film a stal se jedním z nejslavnějších českých snímků novodobé historie. Miloš si navíc za svou drobnou roli muže vycházejícího z koupelny odnesl Cenu Oty Hofmana za vedlejší herecký výkon.

Letadla, která nikdy nevzlétla

Během následujících desetiletí se Miloš podílel jako scénograf, výtvarník, režisér speciálních efektů nebo umělecký supervizor na řadě významných českých filmů. Vedle oscarového Kolji stojí v jeho filmografii snímky jako Akumulátor 1, Tmavomodrý svět, Kuky se vrací, Mazaný Filip nebo Válka barev.

Když Jan Svěrák začal připravovat Tmavomodrý svět,čekal filmaře úkol, který byl v českých podmínkách mimořádně náročný. Potřebovali přesvědčivě vytvořit válečné letecké souboje, aniž by měli k dispozici skutečnou leteckou flotilu a hollywoodský rozpočet.

Ve výsledném filmu vzniklo 240 trikových záběrů. Některá letadla ve skutečnosti nikdy nevzlétla – existovala pouze jako modely, makety nebo obrazy, které byly do natočeného materiálu doplněny až později.

Dobový tisk popsal Milošovu úlohu poměrně přesně. Trikové scény výtvarně navrhoval, pomáhal je vytvářet během natáčení v terénu a následně dohlížel na jejich dokončení ve studiu UPP. Právě zde se naplno projevila jeho schopnost představit si obraz, který v okamžiku natáčení ještě vůbec neexistoval.

Herci, kamera i světlo se museli chovat tak, jako by před nimi skutečně prolétal stroj, jenž bude do záběru doplněn mnohem později. Miloš tak znovu dělal to, co uměl od dětství: díval se na prázdné místo a viděl v něm hotový obraz.

Jeden z dobových článků mu tehdy přisoudil přezdívku Hollywood. Byla trochu nadnesená, ale svým způsobem přesná. Miloš totiž do českého filmu nepřivezl hollywoodské peníze. Přinesl do něj způsob, jak hledat řešení tam, kde ostatní viděli především omezení.

Následovala práce na trikových záběrech Mazaného Filipaa později výtvarná spolupráce na vizuálních efektech filmu Kuky se vrací. Technologie se měnily, princip však zůstával stejný: nejprve bylo nutné obraz vidět a teprve potom přijít na to, jak jej uskutečnit.

Od Mikuláše k Monkey Business

Jeho práce ale zdaleka nekončila filmovým plátnem. Režíroval image spoty oceňované na mezinárodních festivalech, vytvářel televizní grafiku pro TV Nova, Českou televizi i Primu. V Los Angeles získal za televizní grafiku cenu Promax – Golden Hit a jeho práce uspěly také na London International Awards či European Music Video Awards.

Významnou kapitolu jeho tvorby však představovala také hudba. Spolupracoval s českými i zahraničními interprety a podílel se na videoklipech, z nichž některé se staly téměř symbolem své doby.

Devadesátá léta přinesla videoklipům svobodu, jakou do té doby česká televize téměř neznala. Rozpočty bývaly malé, nápady proto musely působit o to velkoryseji.

Jedním z nejvýraznějších příkladů se stal klip Láska je láska Lucie Bílé a Ilony Csákové z roku 1992. Režíroval jej Filip Renč a později se zařadil mezi nejznámější české videoklipy vůbec. Podle Milošových vzpomínek měli k dispozici pouhých osmdesát tisíc korun a lidé kolem projektu pracovali bez nároku na honorář. Miloš společně se svým kamarádem, malířem Jiřím Čihákem, vytvořil výtvarné pozadí s Petřínem, před nímž se část klipu odehrává. A protože se v jeho životě výtvarná práce občas nečekaně proměnila v hereckou, objevil se nakonec také před kamerou – jako Mikuláš.

Klip vznikal s rozpočtem, za který by dnes možná nestačilo ani pronajmout potřebnou techniku. Peníze tehdy nahrazovaly nápady, nadšení a ochota pracovat zadarmo. Milošův Mikuláš se tak docela nečekaně stal součástí jednoho z prvních výrazných obrazů sexuálně svobodnějších devadesátých let.

Právě jeho otevřený pohled na různé podoby lásky však pobuřoval nejen část tehdejších diváků, ale také představitele církve. Klip proto směl být vysílán až po desáté hodině večer a nejodvážnější pasáže navíc musel překrývat obrazový rozpad.

Jeho prvním samostatným videoklipem však byla Růženkaskupiny Sluníčko s mladičkou Lenkou Dusilovou a zpěvákem Panchem. Klip měl mimořádný ohlas – během jediného roku jej Česká televize odvysílala třistašedesátkrát.

Pro Ivetu Bartošovou vytvořil videoklip k písni Můžeš lhát, která patřila k jejím výrazným skladbám poloviny devadesátých let. S Lucií Bílou se později znovu setkal u klipu eSeMeS, tentokrát už jako režisér. Za kamerou stál Petr Hojda a střih měl na starosti Filip Malásek.

Režíroval také klip My Friends skupiny Monkey Business. Roman Holý na jeho vznik později vzpomínal jako na práci postavenou na nadsázce a humoru. Právě ty Milošovi vždy vyhovovaly. Dokázal vytvořit obraz, který se tvářil naprosto vážně, a přitom se sám sobě potutelně smál.

Do jeho videoklipové dráhy patří také spolupráce se skupinami Lobby, Latino Dream, Pražský výběr a Symphonic Rumpál s Kačesem či klip Despondancing. Vedle českých interpretů pracoval rovněž pro zahraniční hudebníky – mezi nimi pro britskou skupinu Blur, Alexe Carringtona nebo rakouské duo Unique II. Jejich hit Do What You Please se později objevil v mezinárodní kolekci videoklipů Gold 90.

Mimořádný úspěch zaznamenal rovněž klip pro rakouského zpěváka Reinholda Bilgeriho, na němž spolupracoval s týmem, který měl za sebou práci pro Falca. Dva měsíce se držel v hitparádě MTV Top 40 a na konci roku získal ocenění za nejlepší videoklip.

Reklama jako laboratoř

Do světa reklamy vstoupil Miloš ještě těsně před revolucí. V jedné z londýnských galerií tehdy zaujal jeho obraz zástupce společnosti Coca-Cola, kteří chtěli, aby pro značku vymyslel reklamní spot. Jeho realizací byla pověřena australská produkční společnost Fontana Films. Její zástupci přiletěli do Československa, aby autora obrazu vypátrali a nabídli mu spolupráci.

Miloš pro spot vytvořil scénografii i samotný příběh. S australskou produkcí pak realizoval ještě jeden projekt, a právě během této spolupráce začal poznávat, jak svět velké reklamy funguje.

Po revoluci vstoupily do českého prostředí zahraniční značky a reklamní agentury, které hledaly nový obrazový jazyk. Miloš se věnoval především image spotům, v nichž nešlo pouze o představení výrobku, ale o atmosféru, emoci a zapamatovatelný obraz. Reklama se pro něj stala krátkým filmem, který musel během několika vteřin odvyprávět příběh – a ještě přesvědčit diváka, aby si něco koupil.

Právě zde mohl naplno spojit malířskou kompozici, filmovou výpravu, triky, střih i rodící se digitální technologie. Pracoval například pro značky Varta, Olympus, Sony, JVC, Nissan, Mercedes, Škoda, Panasonic, Coca-Cola, Bohemia Sekt, Hrabě Hubert, Pilsner Urquell, Staropramen, Zlatý bažant, Lučina nebo Orion. Podílel se také na image spotech pro banky, například pro Tatra banku.

Ne všechny zakázky však měly přesvědčit diváka k nákupu. Pro slovenské ministerstvo se podílel také na informační kampani spojené s přechodem země na euro. Obraz zde nesloužil značce, ale měl lidem pomoci pochopit změnu, která zasáhla jejich každodenní život.

Jeho práce získala ohlas i v zahraničí. Dochovaný certifikát z roku 1997 potvrzuje, že se spot na fotoaparáty Olympus dostal mezi finalisty London International Advertising Awards. Miloš je na něm uveden jako art director, režisér a střihač. V roce 1999 pak získal zlato Promax & BDA Europe za krátký projekt Commercials/Lightbulbs.

Úspěchy spojené s televizní grafikou ho přivedly také do Los Angeles, kde mohl dva měsíce sledovat pracovní postupy velkých amerických studií, ale také s nimi spolupracovat. Do Prahy si však nepřivezl touhu stát se Američanem. Odvezl si něco mnohem užitečnějšího: poznání, že i velmi složitý obraz lze vytvořit, pokud všichni předem vědí, k jakému výsledku směřují.

Hollywood pro něj nebyl místem na mapě. Byl to způsob přemýšlení.

Sen o tisíci patrech

Po letech práce na cizích projektech se Miloš rozhodl natočit také vlastní film.

Krátkometrážní Sen s Karlem Rodenem vznikl jako pilot k zamýšlené adaptaci románu Jana Weisse Dům o tisíci patrech. Miloš jej režíroval a podílel se také na scénáři. Jednadvacetiminutový film byl převeden do počítače, digitálně sestříhán, barevně upraven a doplněn efekty. Potom se vrátil zpět na filmový pás.

Dnes podobný postup nepůsobí nijak převratně. Na začátku nového tisíciletí však představoval cestu, po které se český film teprve učil chodit.

Celovečerní Dům o tisíci patrech nakonec nevznikl. Zůstal po něm alespoň Sen – důkaz, že i nerealizovaný projekt může přežít v menší, ale svébytné podobě.

Následoval psychologický film Oko ve zdi, který Miloš natočil podle scénáře vytvořeného společně s Ivou Hercíkovou. Od jeho vzniku k uvedení do kin však vedla dlouhá a komplikovaná cesta. Producentka chtěla natáčení urychlit a značná část prostředků určených na dokončení filmu nakonec nebyla k dispozici. Nenatočila se celá první třetina scénáře, kterou považoval za zásadní pro vyznění celého příběhu. Film se tak do kin dostal v podobě, s níž se jako režisér nikdy zcela neztotožnil, a při premiéře v roce 2009 divácky neuspěl.

Pro Miloše to nebyl pouze neúspěch jednoho filmu. Byl to okamžik, kdy zjistil, že ani režisér nemusí mít svůj vlastní příběh ve svých rukou.

Stáhl se do ústraní, začal stavět nový dům a postupně se vracel tam, odkud kdysi vyšel – k malířskému stojanu.

Muž, který si nevedl archiv

Když se dnes Miloše ptám na jeho práci, málokdy začne letopočtem. Pamatuje si obraz, situaci nebo větu, kterou někdo pronesl. Vybaví si, jak světlo dopadalo na scénu, kdo se s kým pohádal nebo proč bylo nutné něco přes noc celé předělat.

Kde je smlouva, fotografie nebo certifikát, už si často nevzpomene.

„Někde to bude,“ odpovídá s odzbrojujícím klidem.

Postupně jsem zjistila, že slovo „někde“ může v Milošově případě označovat zásuvku, krabici, archiv cizí produkční společnosti i jiný kontinent.

Miloš si svůj život pečlivě nearchivoval. On ho žil. Zatímco jiní ukládali výstřižky a sestavovali profesní životopisy, on už kreslil další návrh, připravoval nový záběr nebo stál před prázdným plátnem.

Možná i proto zůstal pro veřejnost téměř neviditelný. Jeho práci přitom znaly miliony lidí, aniž by tušily, komu patří.

Když o něm přijela francouzsko-německá televize ARTE natočit krátký dokument, nechápavě se režiséra zeptal:

„Proč zrovna o mně? Vždyť mě nikdo nezná.“

Francouzský režisér mu odpověděl:

„Tady vás možná neznají, ale ve Francii ano.“

 

Zpátky k vůni oleje

Kruh se tím zvláštním způsobem uzavírá. Kluk, kterému režim bránil studovat výtvarnou školu, prošel evropským i americkým filmovým prostředím, podílel se na oscarovém snímku, vytvářel trikové letecké souboje a odmítl nabídku, kvůli níž by jiní přeběhli půl světa, se vrací k malování.

Výstava v Galerii MAT přitom nebude ojedinělým návratem, ale už pátou zastávkou jeho obrazů v řadě. Jednotlivé výstavy na sebe postupně navazovaly, a Miloš proto s úsměvem říká, že se z nich vlastně stala jedna velká putovní výstava.

Dne 24. srpna 2026 se jeho obrazy představí na výstavě Pevnost plátna, křehkost v J. A. Galerii MAT na Karlově náměstí. Miloš se tak vrací do prostor, s nimiž se kdysi protnula jeho filmová práce. Tehdy do nich vstoupil prostřednictvím filmu. Dnes přichází jako malíř.

Když se dnes dívám na Miloše před rozmalovaným obrazem, znovu v něm vidím toho malého kluka, kterého se paní učitelka zeptala, čím chce být, až vyroste.

Ještě nevěděl, kolik zákazů, výslechů, filmů, obrazů a nečekaných odboček ho bude stát uchovat si toto dětské přání.

Ale podařilo se mu to. Právo na svou hru si nakonec vybojoval.

Lidé, kteří vidí věci dříve než ostatní, to totiž nemívají jednoduché. Mluví jazykem, kterému jejich současníci někdy nerozumějí, překračují zavedené hranice a často se stávají trnem v oku těm, kteří žádnou změnu nechtějí. Za svůj dar proto mnohdy platí samotou a musí pokračovat po vlastní umělecké cestě téměř jako osamělí pěšáci.

Miloš J. Kohout měl přes všechny klacky, které mu režim i život házely pod nohy, vlastně obrovské štěstí. Dokázal tvořit svobodně i v nesvobodné době, dotkl se světového filmu a zanechal stopu v české kinematografii, reklamě, videoklipech i výtvarném umění.

Zda je génius, vizionář, nebo pouze člověk, který se nikdy nenaučil vidět svět obyčejně, už musí posoudit každý sám.

Foto a grafická úprava od režiséra a výtvarníka: Miloš J. Kohout

Nejnovější články najdete na mém profilu na Médium.cz: Články

Slavný sochař fotografoval krajinu i náhodná setkání – tato tvář Kurta Gebauera vás možná překvapí

Kurta Gebauera známe především jako sochaře, jehož díla vstupují do ulic, parků a veřejného prostoru. Výstava kurtfotomat v J.A. Galerii MAT jej však představuje v méně známé roli fotografa. Navštívit ji můžete už jen do 21. srpna.

Číst celý článek

Když se řekne Kurt Gebauer, většině lidí se pravděpodobně vybaví především sochy. Postavy v pohybu, obří trpaslíci, plavkyně, housenky nebo nejrůznější zvláštní bytosti, které se objevují ve veřejném prostoru a často působí, jako by do něj přišly žít vlastním životem.

Kurt Gebauer je však také malíř, kreslíř, pedagog a fotograf. Právě poslední, méně známou část jeho tvorby nyní představuje výstava kurtfotomat v pražské J.A. Galerii MAT.

Autor při svých cestách i každodenních pochůzkách fotografuje krajinu, města, lidi, neobvyklé situace i okamžiky, kolem kterých by jiný člověk možná bez povšimnutí prošel. Fotoaparát pro něj přitom není pouze nástrojem k dokumentování vlastních soch. Zajímá ho také to, co se s nimi děje poté, co opustí ateliér – jak působí v prostoru, jak stárnou, jak na ně reagují lidé a jak se postupně stávají součástí svého okolí.

Výstava představuje tematicky i časově rozmanité fotografie, které dosud zůstávaly poněkud ve stínu Gebauerovy sochařské tvorby. Doprovází je dokumentace vzniku některých realizací včetně Ponorné sochy Vltavy, několik jeho „klasických“ výtvarných děl a také projekce filmů věnovaných jeho osobnosti a práci.

Není to tedy jen fotografická výstava. Spíše příležitost nahlédnout do způsobu, jakým se Kurt Gebauer dívá na svět – a možná se alespoň na chvíli pokusit dívat se spolu s ním.

Obecní sochař s vlastním pohledem na svět

Kurt Gebauer se narodil 18. srpna 1941 v Hradci nad Moravicí. Vyrůstal s matkou ve velmi skromných podmínkách. Jeho otec, hlučínský Němec, byl během války odveden do wehrmachtu a začátkem roku 1942 za blíže neznámých okolností zemřel.

O výtvarnou tvorbu se Gebauer zajímal už jako dítě. Základy kresby a malby zvládl jako samouk, později vystudoval Sochařsko-kamenickou školu v Hořicích a Akademii výtvarných umění v Praze. Absolvoval také studijní pobyty ve Stuttgartu a Paříži. Od roku 1990 vedl na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové ateliér sochařství, známý později jako Ateliér veškerého sochařství.

Sám sebe s charakteristickou nadsázkou označuje za „obecního sochaře“. Jeho tvorba totiž nikdy nezůstávala uzavřená ve výstavních síních. Vstupovala do ulic, zahrad, parků i na náměstí a často reagovala na konkrétní místo, společnost nebo politickou situaci. Jeho živé, groteskní a někdy provokativní pojetí lidské postavy mátlo před rokem 1989 politické cenzory a občas dokázalo znejistit i samotnou výtvarnou scénu.

Přesto v jeho dílech zůstává něco osvobozujícího: humor, pohyb a nadsázka. Lidské tělo nezobrazuje jako dokonalý a nehybný objekt. Jeho postavy se vrtí, běží, padají nebo odpočívají – a právě svou obyčejností působí živě a důvěrně.

Dokonce i při plavání sleduje pohyby lidí kolem sebe, ukládá si je do paměti a později se je pokouší zachytit kresbou. Možná právě proto jeho postavy nepůsobí jako strnulé pomníky, ale jako bytosti zachycené uprostřed života.

Fotografie vystavené v J.A. Galerii MAT ukazují, že stejná pozornost, humor a zvědavost provázejí také jeho pohled skrze objektiv.

Výstavu můžete navštívit už jen do 21.srpna

Výstava kurtfotomat probíhá v J.A. Galerii MAT do pátku 21. srpna 2026. Součástí expozice je také několik prodejních děl.

Pro galerii má návrat Kurta Gebauera navíc symbolický význam. Právě on totiž tento výstavní prostor otevřel svou předchozí výstavou KURTMIXMAT. Nyní se sem vrátil jako fotograf a pozorovatel světa.

A až jeho fotografie ze stěn galerie zmizí, prostor nezůstane dlouho prázdný. Již 24. srpna na výstavu Kurta Gebauera naváže malíř, výtvarník, scénograf a režisér Miloš J. Kohout. Jeho jméno možná neznáte, jeho práci jste však téměř jistě viděli. Podílel se na vizuální podobě oscarového filmu Kolja, vytvářel trikové letecké souboje pro Tmavomodrý svět a kvůli českému filmu dokonce odmítl nabídku na videoklip Michaela Jacksona. Přesto se dnes vrací tam, kde kdysi začínal – před malířské plátno.

Jeho neobyčejnému životnímu příběhu i připravované výstavě Pevnost plátna, křehkost snu budu věnovat svůj následující článek.

J.A. Galerie MAT je komorním prostorem ukrytým jen několik kroků od pražského Karlova náměstí. Samotný dům má přitom za sebou příběh, který by vydal na film: od nezkolaudovaného krytu civilní obrany, přes setkávání českých filmařů až k místu, kde se projednával vznik Českého lva.

🎥 Dokument o příběhu domu MAT si můžete pustit na YouTube: Podcast Příběhy od Čapkové

Foto a grafická úprava od režiséra a výtvarníka: Miloš J. Kohout

Nejnovější články najdete na mém profilu na Médium.cz: Články

Musel vzniknout seriál o tragickém životě Monyové, abychom si znovu všimli jejích knih? 

Její romány jsem ještě nedávno sháněla pouze v antikvariátech. Dnes se Simona Monyová znovu prodává – ne díky literárním kritikům, ale medializací jejího tragického osudu. Obstojí kniha Roznese tě na kopytech i bez příběhu zavražděné autorky?

Číst celý článek

Simonu Monyovou jsem nezačala číst kvůli seriálu ani tragédii, která ukončila její život. Její knihy mě oslovily dávno předtím, než se její jméno znovu objevilo téměř ve všech médiích. O to víc dnes přemýšlím, zda se do veřejného prostoru skutečně vrací spisovatelka Simona Monyová, nebo především příběh o její smrti.

V době, kdy její knihy vycházely a nacházely si desetitisíce čtenářek, mě její tvorba minula. Několik let jsem žila v Americe a po návratu přišlo období, kdy na čtení jednoduše nezbýval prostor. Dítě, podnikání a každodenní povinnosti měly přednost. K jejím románům jsem se proto dostala až mnohem později.

Jenže v té době už je běžná knihkupectví nenabízela. Když jsem si chtěla některé tituly koupit, nacházela jsem je pouze v antikvariátech. Na autorku, která byla za svého života mimořádně úspěšná, si po její smrti vzpomněl už jen málokdo. Její knihy postupně zmizely z obchodů a spolu s nimi jako by se vytratil i její spisovatelský odkaz.

Až televizní seriál a nová vlna zájmu o její tragický osud vrátily Simonu Monyovou na titulní stránky a její romány do prodeje.

Je to výmluvná ukázka dnešní doby. Lidé ve velkém kupují zejména to, co je jim masivně předkládáno. To, co je vidět, o čem se mluví a co v sobě nese dostatečně silný příběh. Nejlépe tragický, šokující nebo skandální. V případě Simony Monyové je smutné, že se hlavní senzací nestala její tvorba, ale způsob, jakým skončil její život.

Příběhy, ve kterých lidé ještě žili obyčejné životy

Ke starší české tvorbě se vracím čím dál častěji. Nacházím v ní příběhy, které působí obyčejně lidsky. Nemusejí za každou cenu šokovat, bořit hranice ani své hrdiny vystavovat stále bizarnějším traumatům. Vyprávějí o vztazích, manželstvích, nevěrách, slabostech, nedorozuměních a životních přešlapech. Zkrátka o tom, co lidé skutečně prožívali – a stále prožívají.

Jako autorku vztahových příběhů mě Simona Monyová musela zákonitě oslovit. Psala o obyčejných lidech, kteří dělají neobyčejné hlouposti. O ženách a mužích toužících po lásce, uznání nebo změně, kteří přitom často lžou svému okolí i sami sobě. Dokázala být vtipná, ironická a nemilosrdná, aniž by její knihy přestaly být čtenářsky přístupné.

Její tvorba by neměla být zapomenuta také z dalšího důvodu. Simonu Monyovou považuji za jednu z průkopnic mezi českými spisovatelkami, které se rozhodly vydávat vlastní knihy samy. Založila si nakladatelství, převzala odpovědnost za svou tvorbu a dokázala si najít přímou cestu ke čtenářům.

Jako spisovatelka a zároveň spolumajitelka malého nakladatelství velmi dobře vím, jak odvážné a náročné takové rozhodnutí je. Nestačí pouze napsat knihu. Musíte zajistit její vydání, výrobu, propagaci, distribuci a nakonec přesvědčit čtenáře, aby si jí mezi tisíci dalších titulů vůbec všimli. Simona Monyová to dokázala v době, kdy samovydávání zdaleka nemělo dnešní možnosti ani společenské přijetí.

A nejspíš velmi dobře věděla, proč chce mít své knihy ve vlastních rukou.

Psycholog, který nerozumí sám sobě

Román Roznese tě na kopytech je svižně napsaný příběh o muži v krizi středního věku, který je přesvědčený, že má svůj život pevně v rukou. Koneckonců je psycholog. Rozumí lidským slabostem, umí číst v chování druhých a věří, že každou situaci dokáže racionálně vyhodnotit.

Jeho sebejistota však dostane první trhlinu ve chvíli, kdy za ním přijde přítel s bizarním plánem. Chce se pomocí jedovatého pavouka zbavit své milenky Felicie.

Hlavní hrdina si namlouvá, že situaci vyřeší. Jako odborník na lidskou duši přece dokáže zabránit zločinu, ochránit přítele a přitom vše udržet pod kontrolou. Jenže Felicie je mnohem silnější hráčka, než si dokáže připustit. Místo toho, aby ji odstranil ze hry, začne ona rozkládat jeho.

Pomalu, nenápadně a především psychologicky.

Základní kouzlo knihy spočívá v paradoxu, že muž, který profesně rozumí problémům ostatních lidí, nedokáže rozpoznat vlastní směšnost. Čím urputněji se snaží dokázat svou převahu, tím zřetelněji ztrácí kontrolu. Své jednání si neustále rozumně vysvětluje a dlouho odmítá připustit, že se stal figurkou ve hře, jejíž pravidla neurčuje.

Monyová píše s lehkostí, která dokáže rozesmát i ve chvílích, kdy se odehrávají věci ve své podstatě znepokojivé. Její humor není prvoplánový. Je ironický, lehce jedovatý a často míří na mužskou ješitnost, sebejistotu i schopnost ospravedlnit si téměř cokoli.

Autorka svého hrdinu zesměšňuje, ale úplně ho nezavrhuje. Nevykresluje ho jako výjimečného padoucha, nýbrž jako člověka, který podlehl vlastnímu egu a iluzi, že díky vzdělání a profesi nemůže být oklamán. Titul před jménem však nikoho neochrání před ješitností, touhou ani manipulací.

Čtivost není literární provinění

Zápletku lze poměrně brzy odhadnout a některé postavy či situace jsou záměrně nadsazené. Psychologie občas ustoupí ve prospěch pointy a kratší rozsah nedává všem vztahům prostor k hlubšímu rozvinutí. Přesto příběh funguje.

Je chytrý, svižný a místy až mrazivě zábavný. Postupný rozklad hrdinovy sebejistoty je vystavěn natolik obratně, že čtenář pokračuje, i když už tuší, kam celý příběh směřuje. A závěr přesto dokáže v něčem překvapit.

Simona Monyová bývala často řazena k autorkám nenáročné ženské literatury. Taková nálepka se uděluje snadno, zvlášť knihám, které se dobře čtou a oslovují široké publikum. Jako by čtivost sama o sobě znamenala nedostatek literární hodnoty.

Jenže napsat příběh, který čtenáře okamžitě vtáhne, pobaví ho a zároveň mu umožní poznat vlastní slabosti v chování postav, není žádná samozřejmost. Zdánlivá jednoduchost byla jednou z největších předností Monyové. Rozuměla svému publiku, znala svět partnerských vztahů a uměla z běžných lidských selhání vytvořit příběh.

Román Roznese tě na kopytech navíc narušuje představu, že psala pouze o ženách a pro ženy. Do středu dění staví muže a jeho sebeobraz. Ženská postava zde není bezmocnou obětí mužské převahy. Felicie ví, co dělá, a dokáže využít slabiny člověka, který ji hluboce podcenil.

Výsledkem je román o tom, jak křehké může být sebevědomí a jak nebezpečné je zahrávat si s manipulací, i když jste přesvědčeni, že jí dokonale rozumíte.

Když tragický konec změní způsob čtení

Po románu Roznese tě na kopytech jsem sáhla také po dalších knihách Simony Monyové. Některé mě nadchly, jiné zasáhly méně. Při četbě její poslední knihy jsem však měla zvláštní, téměř mrazivý pocit. S vědomím toho, co se později stalo, působily některé pasáže, jako by autorka popisovala vlastní život a předznamenávala svůj tragický konec.

Člověk se neubrání otázce, kolik osobní zkušenosti spisovatel ukládá do svých příběhů. Zároveň je nebezpečné začít zpětně číst každou větu jako skryté volání o pomoc nebo předpověď budoucnosti. Jakmile známe osud autora, vidíme v jeho tvorbě znamení, která bychom při prvním čtení vůbec nezaznamenali.

Její příběh domácího násilí a násilné smrti dnes nevyhnutelně ovlivňuje způsob, jakým čteme její knihy. Hrozí však, že v každém románu budeme hledat pouze její manželství, strach a předzvěst tragédie. Tím bychom její tvorbu znovu zjednodušili – jen jiným způsobem než dřívější nálepkou nenáročné literatury pro ženy.

Vraťme se ke knihám, ne pouze k tragédii

Současná medializace Simony Monyové má nepochybně smysl, pokud otevírá téma domácího násilí a pomáhá lidem rozpoznat jeho mechanismy. Její osud je důležitý a neměl by být zamlčován.

Neměl by však pohltit všechno ostatní.

Simona Monyová nebyla pouze týranou a později zavražděnou ženou. Byla úspěšnou spisovatelkou, nakladatelkou a podnikatelkou, která si dokázala vybudovat početné čtenářské publikum. Vydávala knihy ve vlastní režii, rozuměla svým čtenářům a uměla psát o vztazích způsobem, který byl lehký, ironický, přístupný a zároveň bolestně přesný.

Je smutné, že jsme na její tvorbu nejprve téměř zapomněli a znovu jsme ji objevili až zásluhou televizního zpracování její tragédie. Ještě smutnější by však bylo, kdybychom si ze současné vlny zájmu odnesli jen příběh o její smrti.

Román Roznese tě na kopytech obstojí i bez seriálu, mediálního humbuku a znalosti autorčina osudu. Není dokonalý ani hlubokomyslný za každou cenu. Je však chytrý, svižný, vtipný a v některých chvílích nepříjemně pravdivý.

A hlavně připomíná, že Simona Monyová si zaslouží návrat ke čtenářům nejen kvůli tomu, jak zemřela, ale především kvůli tomu, co za svého života napsala.

Foto: Obraz v pozadí a grafická úprava od režiséra a výtvarníka: Miloš J. Kohout

Nejnovější články najdete na mém profilu na Médium.cz: Články

Přečti, vrať, prodej znovu. Kdy se z knihy stala zálohovaná láhev? 

Kniha může během několika měsíců vystřídat několik majitelů a při každém dalším prodeji znovu vydělávat. Autor však dostane zaplaceno pouze jednou. Kde končí udržitelnost a začíná systém, který je výhodný pro všechny kromě samotných tvůrců?

Číst celý článek

Knihy odjakživa patřily k těm nejtišším, a přesto nejmocnějším společníkům lidského života. Ukazovaly nám světy, do kterých bychom se jinak nikdy nepodívali, uchovávaly paměť generací a pomáhaly nám porozumět nejen druhým, ale často i sobě samým.

Bývaly bezpečným úkrytem před skutečností, studnicí emocí i nenahraditelným zdrojem poznání. Starší generace si ještě pamatují čtvrtky, kdy před knihkupectvími stávaly fronty čtenářů čekajících na nové tituly. Lidé byli ochotni mrznout na chodníku, jen aby získali knihu, která se mohla během několika hodin vyprodat.

Samozřejmě to nebyla idylická doba. Nabídka byla omezená, mnohé knihy nesměly vyjít vůbec a některé tituly se prodávaly pouze „pod pultem“. Přesto mělo tištěné slovo zvláštní váhu. Kniha nebyla spotřebním zbožím na jedno použití. Byla událostí.

Dnes žijeme v opačném extrému. Knihkupecké pulty i internetové obchody zaplavují tisíce titulů a vyznat se v nich začíná být obtížné nejen pro čtenáře, ale i pro samotné knihkupce. Podle nejnovější zprávy o českém knižním trhu bylo v roce 2024 evidováno téměř 13 900 vydaných publikací. Přibližně 40 procent z nich tvořily překlady, především z angličtiny a němčiny. Český trh má tedy výrazně importní charakter.

Problém neleží pouze v množství knih. Spočívá také v tom, kdo rozhoduje o jejich cestě ke čtenáři – a kolik si z ní ukrojí.

Když o prodeji knihy rozhoduje sleva

Na jedné straně stojí velké distribuční společnosti, internetové obchody a knižní řetězce. Na straně druhé malá nezávislá knihkupectví, v nichž často pracují lidé s hlubokou znalostí literatury. Dokážou čtenáři doporučit knihu, kterou by mu žádný algoritmus nikdy nenabídl, a dát prostor také titulům, za nimiž nestojí velké reklamní rozpočty.

Jejich pozice je však stále obtížnější. Nemohou dlouhodobě soutěžit s řetězci a e-shopy, které lákají zákazníky na výrazné slevy, věrnostní programy a marketingové akce. Česko totiž na rozdíl od řady evropských zemí nemá zákon o pevné ceně knih.

Takový systém funguje například ve Francii či Německu. Cenu nové knihy stanovuje nakladatel a jednotliví prodejci ji musejí respektovat, případně ji mohou snížit pouze v zákonem vymezeném rozsahu. Smyslem není uměle zdražovat knihy, ale zabránit velkým společnostem, aby nejprodávanější tituly používaly jako cenovou zbraň, proti níž menší knihkupec nemůže obstát.

Německý zákon dokonce výslovně chápe knihu jako kulturní statek a pevnou cenu jako nástroj, který má zachovat širokou nabídku titulů i hustou síť prodejních míst. Evropská rada spisovatelů zároveň upozorňuje, že v zemích s pevnou cenou knih bývají autorské honoráře předvídatelnější, protože se riziko neustálého zlevňování nepřenáší až na autora.

Pevná cena by však chránila pouze nové knihy. Jakmile si někdo legálně koupí papírový výtisk, může jej darovat nebo prodat dál. Český autorský zákon říká, že prvním prodejem konkrétní rozmnoženiny je autorovo právo rozhodovat o jejím dalším rozšiřování vyčerpáno. Jinými slovy: spisovatel nemůže čtenáři zakázat, aby přečtenou knihu odnesl do antikvariátu.

A ani by to podle mě nebylo správné.

Antikvariáty mají v knižní kultuře své nezastupitelné místo. Zachraňují staré knihy, vracejí do oběhu rozebrané tituly a umožňují číst lidem, kteří si nové knihy nemohou dovolit. Jenže tradiční antikvariát a průmyslově organizovaný výkup téměř nových titulů už nemusejí znamenat totéž.

Když se novinka vrátí na trh po několika týdnech

Internetový trh s použitými knihami v posledních letech prudce roste. Podle Svazu českých knihkupců a nakladatelů dosáhl v roce 2024 obratu přibližně 550 milionů korun. To odpovídalo nejméně 7,5 procenta hodnoty trhu s novými tištěnými knihami. Ještě v roce 2022 se přitom jeho obrat odhadoval na 270 milionů. Během dvou let se tedy více než zdvojnásobil.

Na českém trhu působí například Knihobot, Restorio, Reknihy či TrhKnih, přestože způsob jejich fungování se liší. K výkupu přečtených knih se nyní přidal také Luxor. Čtenář naskenuje ISBN v aplikaci, zjistí výkupní cenu, odevzdá knihu a získá poukaz na další nákup.

Z pohledu zákazníka je to pohodlné a logické. Kniha nezůstane ležet v polici, dostane další život a původní majitel získá část peněz zpět. Otázka nastává ve chvíli, kdy se do oběhu vracejí téměř nedotčené novinky jen několik týdnů či měsíců po vydání.

Proč by měl čtenář zaplatit plnou cenu za nový výtisk, když může chvíli počkat a koupit si prakticky stejnou knihu levněji? Z druhého prodeje už ale autor ani původní nakladatel nic nedostanou.

Jeden výtisk může projít rukama několika čtenářů a při každém dalším prodeji znovu vytvářet obchodní hodnotu. Vydělá původní majitel, provozovatel platformy nebo další prodejce. Člověk, který knihu napsal, však dostal honorář pouze jednou.

Kniha tak začíná připomínat zálohovanou láhev. Putuje z ruky do ruky, vrací se do systému a pokaždé kolem ní vzniká další obchod. Jen ten, kdo ji naplnil vlastním příběhem, už z jejího dalšího oběhu neuvidí ani korunu.

Kolik skutečně dostane autor?

Přesnou částku nelze určit jedním univerzálním výpočtem. Autorské smlouvy se liší. Honoráře se zpravidla pohybují v jednotkách procent a záleží na tom, zda se počítají z doporučené ceny knihy, nebo z částky, kterou po odečtení obchodního rabatu získá nakladatel.

Ukažme si proto pouze modelový příklad.

Kniha stojí 350 korun. Pokud si distribuce a maloobchod ponechají dohromady 55 procent, nakladateli připadne 157,50 koruny. Z této částky musí zaplatit tisk, redakci, korektury, sazbu, obálku, skladování, propagaci a další náklady.

Pokud má začínající autor ve smlouvě například sedm procent z příjmu nakladatele, dostane za jeden prodaný výtisk přibližně 11 korun. Při pěti stech prodaných kusech by tak jeho honorář činil asi 5 500 korun.

A nejde o nereálné nebo záměrně nízko nastavené počty. Zkušenosti několika oslovených autorů potvrzují, že se prodeje jejich jednotlivých titulů pohybovaly přibližně mezi 800 a 1 500 výtisky. Nejde samozřejmě o reprezentativní statistiku celého českého trhu, ale o opakovanou zkušenost z praxe, která ukazuje, že ani tisíc prodaných knih nemusí znamenat mimořádný finanční úspěch.

I při tisícovce prodaných výtisků, která už představuje velmi slušný výsledek, by totiž autor v našem modelovém příkladu získal pouze kolem jedenácti tisíc korun – částku, která jen stěží odpovídá měsícům či rokům práce vloženým do vzniku knihy.

Samovydavatel sice nedostává klasický autorský honorář a ponechává si to, co po prodeji zbude, zároveň však ze svého platí úplně všechno – přípravu knihy, tisk, skladování, distribuci, propagaci i náklady spojené s neprodanými výtisky. Založení vlastního nakladatelství přitom nemusí být výrazem podnikatelských ambicí. Pro někoho je to především cesta, jak svou knihu dostat do běžné distribuce.

Když si dva malý hráči pomohou navzájem

Do propagace svých knih jsem vložila částky, které se mi už nikdy nevrátí. Platila jsem reklamu, účast na veletrzích a další možnosti zviditelnění. Výsledek byl často podstatně menší, než jejich nabídky slibovaly.

Postupně jsem také poznávala, jak obtížné je pro samovydavatele dostat knihu nejen do běžné distribuce, ale především před oči čtenářů. Na pulty velkých knihkupectví se mé tituly dostaly až po dvou letech intenzivní korespondence. Ani po tom však nešlo o výrazné zastoupení. Na jednotlivých prodejnách se objevily zpravidla po jednom, nanejvýš po třech výtiscích.

Jenže kniha, která stojí osamoceně v regálu mezi tisíci dalších titulů, má jen malou šanci, že si jí někdo všimne. O umístění na viditelných prodejních pozicích nebo výraznějších reklamních plochách jsme si přitom nemohla nechat ani zdát. Tyto možnosti jsou vyhrazeny především velkým nakladatelstvím – a samovydavatel se k nim mnohdy nedostane, ani když je ochoten za propagaci zaplatit.

Podobnou zkušenost jsem získala u knižních časopisů. Titulní strany a nejvýraznější inzertní pozice bývají přednostně rezervovány pro zavedené nakladatelské domy. Malý nakladatel tak nebojuje pouze s omezeným rozpočtem. Často vůbec nedostane možnost vstoupit do prostoru, v němž se o pozornosti čtenářů rozhoduje.

V tom se jeho situace nápadně podobá postavení nezávislých knihkupců. Ani oni nemohou konkurovat kapitálu, slevovým akcím a marketingové síle velkých řetězců. A právě tehdy mě napadlo propojit dvě strany, které stojí proti stejnému kolosu a každá se snaží přežít po svém.

Oslovila jsem proto soukromá knihkupectví napříč republikou a nabídla jim po padesáti výtiscích své prvotiny. Nyní je dávají zdarma jako bonus ke každé prodané beletristické knize.

Oslovení knihkupci mou nabídku velmi ocenili – nejen jako podporu jejich prodeje, ale také kvůli smyslu celé akce. Zvlášť mě zaujala zkušenost s knihkupectvím BukAbuk. Jeho majitel mi řekl, že se vlastně snaží o totéž co já: dostávat ke čtenářům kvalitní beletrii, která v záplavě známějších a výrazně propagovaných titulů snadno zapadne.

Vymyslel proto akci nazvanou „Kup zajíce v pytli“. Dvě kvalitní, ale téměř neznámé knihy, které právě nejsou v centru pozornosti, zabalí do papíru a nabídne společně za výrazně nižší cenu. Zákaznici tak kupují knihy, o nichž předem nic nevědí.

Přesto si tuto nabídku oblíbili. Postupem času si totiž ověřili, že pro ně knihkupec skutečně vybírá dobrou literaturu. Tímto způsobem se k nim dostávají tituly, o jejichž existenci do té doby neměli ani tušení.

Možná právě v tom spočívá skutečná síla nezávislých knihkupectví. Neprodávají pouze to, co je právě nejvíc vidět. Dokážou mezi tisíci knih najít i ty, které si pozornost zaslouží, ale bez osobního doporučení by ji možná nikdy nedostaly.

Naše spolupráce proto není jen výhodnou propagační akcí. Vychází ze stejného přesvědčení: že o cestě knihy ke čtenáři by neměla rozhodovat pouze velikost reklamního rozpočtu.

Knihkupectví získá něco navíc pro své zákazníky. Já dostanu to, co mi žádná reklama nedokázala zaručit: nového čtenáře, který vezme mou knihu do ruky, přečte si ji a možná se díky ní začne zajímat i o mou další tvorbu.

Samozřejmě ani z takto věnovaného výtisku nic nevydělám. Rozdíl je však zásadní. O tomto způsobu využití své knihy jsem rozhodla sama. Vědomě jsem se vzdala příjmu výměnou za přímou cestu k novým čtenářům – a zároveň jsem podpořila knihkupectví, která podle mě stojí za to zachovat.

Je to vlastně obyčejná lidská výpomoc mezi dvěma malými hráči, které současný knižní trh staví do podobně nevýhodné pozice. Proti velkému systému tím samozřejmě nezvítězíme. Můžeme si ale navzájem pomoci, aby nás úplně nepřeválcoval.

Mě samotnou tato cesta vyšla na zlomek částek, které jsem předtím zaplatila za reklamy a veletrhy.

Secondhand nemusí stát proti autorům

Prodej použitých knih není českou zvláštností. V Německu působí například platforma Momox, ve Velké Británii fungují rozsáhlé výkupní systémy a podobné služby existují v celé Evropě.

Zahraničí však nabízí také příklad, jak by mohl secondhandový obchod fungovat ohleduplněji vůči tvůrcům. Britský projekt AuthorSHARE začal vyplácet zapojeným spisovatelům dobrovolné odměny z prodeje použitých knih. Také platforma Bookshop.org při spuštění služby Bookloop oznámila, že část prostředků z výkupu bude prostřednictvím společného fondu směřovat k autorům.

Nejde o dokonalé řešení. Ukazuje však, že udržitelnost a spravedlivější odměňování autorů se nemusejí navzájem vylučovat.

Debata by se proto neměla zvrhnout v boj mezi spisovateli a čtenáři ani v požadavek, aby lidé nesměli své knihy prodávat dál. Měla by se vést o tom, zda rychle rostoucí organizovaný trh s použitými knihami nemůže část svého úspěchu sdílet také s těmi, bez nichž by neměl co prodávat.

Česko by mohlo diskutovat o pevné ceně nových knih, dobrovolném příspěvku secondhandových platforem do společného autorského fondu, zvýhodnění titulů původní české tvorby nebo o větší podpoře nezávislých knihkupců. A především o tom, zda je kniha pouze zbožím, jehož jediným měřítkem je okamžitě nejnižší cena.

Cirkulární ekonomika dává smysl. Knihy mají putovat mezi lidmi, být čteny, půjčovány a znovu objevovány. Byla by škoda, kdyby končily ve sběru jen proto, že je jejich první majitel už nepotřebuje.

Stejně velká škoda by ale byla, kdybychom pod heslem udržitelnosti vytvořili systém, který je udržitelný pro všechny kromě samotných tvůrců.

Protože knihu lze vrátit do oběhu mnohokrát. Čas, životní zkušenosti a kus sebe, které do ní vložil autor, však recyklovat nelze.

Foto a grafická úprava od režiséra a výtvarníka: Miloš J. Kohout

Nejnovější články najdete na mém profilu na Médium.cz: Články

Padesát let života ve verších od Kateřiny Cajthamlové 

Co všechno se promění, když člověk zapíše své první verše ve třinácti letech a pokračuje v tom další půlstoletí? Sbírka Kateřiny Cajthamlové zachycuje mladickou touhu, vzdor, lásku, bolest i smíření a skládá z nich skutečnou stopu jednoho života.

Číst celý článek

Některé knihy vznikají u psacího stolu podle jasného plánu, připravené osnovy a s představou budoucího čtenáře. Jiné si člověk píše celý život, aniž by tušil, že jednou dostanou obálku, hřbet a své místo v knihovně někoho úplně cizího.

K těm druhým patří 50 let Básnění Kateřiny Cajthamlové.

Nejde o sbírku vytvořenou během několika měsíců ani o soubor básní spojených jedním životním obdobím. Kniha představuje výběr ze tří osobních deníků, do nichž si autorka od třinácti let zaznamenávala své prožitky formou poezie. První a poslední texty proto neodděluje pouze rozdíl ve stylu, zkušenostech či slovní zásobě, ale především velká část jednoho lidského života.

Padesát let v jednom svazku

Na začátku stojí třináctiletá dívka ze Žižkova. Pozoruje svět s mladickou touhou, vzdorem a potřebou pojmenovat všechno, čemu ještě sama úplně nerozumí. Později přicházejí vášnivější verše, láska, zklamání, otázky víry i chvíle, kdy se humor stává způsobem, jak unést to, co by jinak bylo příliš těžké.

S přibývajícími roky se však nemění jen témata. Proměňuje se i hlas, který o nich vypráví. Mladickou naléhavost postupně střídá větší klid, odstup a vědomí, že na některé otázky možná nikdy nedostaneme jednoznačnou odpověď. A že to nemusí být prohra.

Právě tato proměna je pro mě nejsilnější stránkou celé knihy. Nesledujeme pouze jednotlivé básně, ale také ženu, která se v průběhu let učí jinak nahlížet na lásku, bolest, odpuštění i samu sebe.

Sbírka přitom není žánrově ani výrazově dokonale jednolitá – a ani jí být nemůže. Vedle básní v ní najdeme citáty, aforismy a krátké úvahy. Některé texty jsou syrové a velmi otevřené, jiné působí tišeji a nechávají více prostoru mezi řádky. Čtenář, který očekává formálně sevřenou básnickou sbírku, proto může být překvapen.

V této různorodosti však spočívá její smysl. Třináctiletá dívka přece nemůže psát stejně jako zralá žena. A pokud by se všechny texty dodatečně uhladily do jediného tónu, zmizelo by z nich to nejcennější – čas.

Poezie, která si na nic nehraje

Kateřina Cajthamlová je známá svou přímostí, schopností říkat věci bez zbytečných příkras a smyslem pro humor, který se dokáže objevit i ve chvílích, kdy by ho člověk čekal nejméně. Stejné vlastnosti se otiskují také do její poezie.

Její verše nepotřebují dokazovat, že jsou velkou poezií. Mnohem častěji připomínají důvěrný záznam okamžiku, který bylo třeba zachytit dřív, než zmizí. Někdy je v nich radost, jindy bolest, rozčarování nebo víra. Ne vždy přinášejí odpověď. Často jen vysloví otázku, kterou si možná kdysi položil i čtenář – a potom ji raději odsunul někam hluboko, protože ještě nenastal vhodný čas se k ní vrátit.

Výtvarná podoba knihy není pouhým doprovodem textů. Ilustrace a grafické zpracování prostupují téměř celou publikací a reagují na její intimitu, křehkost vztahů i stav zamilovanosti, pro který se tak často používá známé spojení o motýlech v břiše. Obraz a slovo tu společně vytvářejí dojem osobního deníku, do něhož smíme na chvíli nahlédnout.

Když se v cizích verších potkáte se sebou

Jako žena jsem při čtení několikrát přestala sledovat pouze Kateřinin příběh. Některé verše mě přivedly k vlastním vzpomínkám – k rozhodnutím, která dnes vnímám jinak, k lidem, kteří v mém životě zůstali, i k těm, po nichž zbyla jediná věta, vůně nebo pocit.

Ne všechny texty na mě působily stejnou silou. U knihy, která pokrývá tak dlouhé období a tolik různých podob jedné ženy, by to ostatně bylo téměř nemožné. Někde mě oslovila myšlenka, jinde obraz nebo překvapivě přesná věta. A některými stránkami jsem pouze prošla, protože patřily víc autorce než mně.

Ani to však nepovažuji za slabinu. Osobní deník nevzniká proto, aby každá jeho stránka zasáhla každého člověka stejným způsobem. Jeho síla spočívá v pravdivosti okamžiku, v němž vznikl, a v možnosti, že si každý čtenář najde ten text, který se dotkne jeho vlastní zkušenosti.

Nejdéle se mnou zůstávaly verše, které se nesnažily být ničím jiným než upřímným záznamem pocitu. A díky tomu dokázaly otevřít i něco, co nepatřilo Kateřině, ale mně.

Všechno má svůj čas

50 let Básnění je především svědectvím o proměně. O tom, jak odlišně prožíváme lásku ve třinácti, ve třiceti a v době, kdy už víme, že život málokdy dodržuje naše původní představy. Zároveň ukazuje, že některé emoce se s věkem nemění. Jen je dokážeme přesněji pojmenovat – nebo se s nimi alespoň naučíme žít.

Není to kniha, kterou je nutné přečíst jedním dechem od první stránky k poslední. Mnohem přirozenější mi připadá otevírat ji postupně, vracet se k jednotlivým obdobím a nechat některé věty chvíli působit.

Kateřina ráda říká, že všechno má svůj čas.

Možná ho má i poezie. Některé verše musí čekat celé roky, než opustí stránky osobního deníku a najdou si cestu k někomu dalšímu. A možná právě teď nastal jejich čas.

Foto, grafika a ilustrace od režiséra a výtvarníka: Miloš J. Kohout

Nejnovější články najdete na mém profilu na Médium.cz: Články

Bezpečný přístav aneb Kolikrát se lze ztratit v lásce

Kateřina se v každém vztahu přizpůsobovala životu muže, kterého právě milovala. Měnila hudbu, oblečení, záliby i samu sebe. Byla za tím skutečně láska, nebo jen strach, že taková, jaká je, nebude pro nikoho dost dobrá?

Číst celý článek

Kateřina se probudila s pocitem, že její hlava je plná třpytivých konfet, které se rozhodly uspořádat vlastní afterparty. V uších jí ještě doznívaly devadesátky z Hněvína, zatímco v ústech zůstávala pachuť ginu s tonikem. Přitom se jí včera tenhle nápoj zdál úplně neškodný. Pak ale přišla šestá sklenka a barmanův nápad vylepšit ji dvojitou dávkou ginu.

Natáhla se pro telefon, ale místo něho nahmátla na nočním stolku nedopitý kelímek z festivalu, na jehož obvodu se černou fixou vyjímalo telefonní číslo a rozpité mužské jméno. Marek? Nebo to snad byl Martin?

K čertu s ním.

S hlubokým zaúpěním se posadila na posteli, protáhla se a v tom ranním tichu se jí v hlavě s čistotou kostelního zvonu ozval známý hlas.

„Vybírej moudře.“

„No jo, babi,“ zamumlala a promnula si oči.

„Koho si vybereš za partnera, ovlivní, kým se vedle něj staneš.“

Babička byla moudrá žena. Škoda jen, že Kateřině trvalo celých patnáct let, než její tehdejší varování u kuchyňské linky konečně pochopila.

Bylo jí pětatřicet. V den svých narozenin si před zrcadlem s ledovým klidem vytrhla první šedivý vlas, zapila tento drobný životní milník douškem suchého bílého a smířila se s tím, že její obličej začínají zdobit první jemné vrásky. Byla svobodná, bezdětná, úspěšná a podle názoru většiny známých čistokrevná workoholička. Jenže Kateřina svůj současný život milovala. Byl totiž konečně její.

Milovala to absolutní ticho a klid svého bytu, cestování, moře, tlusté historické romány, vůni hlíny na zahradě i líná odpoledne v kavárnách. Všechny ty možnosti, které se před ní teď otevíraly, měla jen proto, že svůj drahocenný čas přestala investovat do mužů. Do naprosto nevhodných mužů.

Včerejší noc měla ještě pořád pod kůží. S kamarádkami protancovala celou noc, hudba duněla starým kamenným nádvořím a teplý letní vzduch voněl pryskyřicí a nostalgií. Teď, o pár hodin později, se návrat do reality zdál o krapet těžší.

Kateřina se dopotácela do koupelny, opřela se rukama o umyvadlo a pohlédla na svůj odraz. V koutcích úst se jí usadil unavený, ale spokojený úsměv. Otočila se k zrcadlu zády, vyhrnula si bavlněné tílko a podívala se přes rameno. Od boku se jí přes celá záda vinulo černé tetování, které končilo těsně pod levým uchem.

No jo, rockerka…

Vyplázla na sebe jazyk, zvedla pravou ruku a prsty mechanicky sevřela do gesta ďábelských rohů, přesně jako všechny správné rockové legendy. Z hrdla se jí místo zpěvu vydralo jen chraplavé zakašlání, přesto se pokusila zanotovat známou melodii.

I Was Made For Lovin' You, baby…

Tehdy jí bylo dvacet a ten potetovaný bubeník s drsným hlasem z ní udělal ženu, která trávila víkendy v zakouřených klubech, oblékala černou kůži, předstírala, že rozumí kytarovým sólům, a na motorce, ze které měla od dětství panickou hrůzu, jezdila s očima pevně zavřenýma a rukama křečovitě obtočenýma kolem jeho pasu. Přizpůsobovala se tak rychle, až zapomněla, že hudba jejího srdce má úplně jiný rytmus. Stala se tehdy téměř jeho kopií.

„Vztah není o tom, s kým trávíš život. Je o tom, jak se vedle toho člověka cítíš sama se sebou,“říkávala babička.

„Tak to jsem tehdy těžce nezvládla,“ řekla Kateřina svému odrazu a stáhla si tílko zpátky dolů.

Vzala kelímek z nočního stolku, odešla do kuchyně, postavila vodu na kávu a otevřela lednici. Když si pak na talířek chystala utopence a zbytek okoralého chleba, na kuchyňské lince se hystericky rozdrnčel telefon. Kateřina sebou trhla, div jí nůž nevyklouzl z ruky, a s povzdechem přijala hovor.

„No?“

„Tak co Michal? Už jsi mu volala?“ ozval se z druhého konce energický hlas její kamarádky Jany, která evidentně netrpěla sebemenším náznakem ranní nevolnosti.

„Michal?“ utrousila Kateřina nechápavě a hladově zamžourala na talíř s utopencem. „Proč bych mu proboha měla volat?“

„Třeba proto, že s tebou včera večer naprosto rozkošně laškoval?“ nadhodila Jana tónem, jako by vysvětlovala malému dítěti, že tráva je zelená.

Kateřina si přitiskla volnou ruku na pulzující čelo. V hlavě měla černo. Vzpomínala si na hlasitou hudbu, na jasně svítící měsíc, na třetí gin, ale Michal byl zkrátka obalen mlžným oparem. Navíc ji ta představa hluboce pobuřovala. Proč by měla někomu volat? A zrovna ona? Aby dobrovolně narušila svou těžce vybojovanou auru samoty? Aby se vrhla do dalšího vztahového experimentu ve chvíli, kdy nejvíc na světě potřebovala svůj vlastní prostor a pracně nalezený klid? Ani omylem.

„Nějak si ho nemůžu vybavit,“ přiznala chladně. „A volat nikomu nebudu. Jsem ráda, že jsem ráda.“

„Počkej, ty si ho vážně nepamatuješ?“ Jana se na druhé straně uchechtla. „Ani jak vypadal?“

Kateřina se na vteřinu zarazila. Podívala se na kelímek, kde se pod rozpitými písmeny dalo při troše fantazie přečíst cokoliv.

„Byl hezký?“

„Spíš extrémně charismatický,“ vyhrkla Jana bez zaváhání. „Hele, Kačko, musím letět, za deset minut mi začíná jóga. Půjdeš taky? Trochu se protáhnout a vyčistit čakry?“

Kateřina pohlédla na své bosé nohy a uvědomila si, že udržet rovnováhu v přímém směru je momentálně její osobní limit.

„Na čakry ti kašlu,“ zabrblala. „Dneska budu ráda, když zvládnu udržet vertikální polohu při chůzi ke gauči.“

„Tvoje smůla. Zavolám ti později a ty mu laskavě koukej napsat!“ rozkázala Jana a zavěsila.

V kuchyni se znovu rozhostilo to nádherné ticho. Kateřina odložila telefon, kousla do okoralého chleba a kysele se usmála. Extrémně charismatický Michal…

Myšlenkami se však vzápětí vrátila k tomu, co následovalo po rockerovi. Ten vzorec jejího přizpůsobování byl tehdy neúprosný. Hned po rockerovi totiž potkala muže, kvůli kterému strávila dva roky života s lupou v ruce. Vyměnila kožené kalhoty za pohodlné manšestráky a vrhla se do vztahu s vášnivým filatelistou.

Problém byl v tom, že jeho vášeň patřila výhradně známkám. U nich se svíjel rozkoší, zatímco v posteli působil jako třicetiletý panic, který touží spíš po celibátu než po čemkoliv, co by připomínalo vášeň. A tak celých čtyřiadvacet měsíců seděla u stolu a svědomitě třídila ozubené čtverečky papíru, i když jí ten zaprášený svět vůbec nic neříkal. Chodila s ním na burzy, kde se s nábožnou úctou řešily tiskové chyby, vodoznaky a perforace. Přitom uvnitř umírala nudou.

Teprve teď, s chutí octové cibule na jazyku, jí došla ta absurdní symetrie jejího minulého života. Jak snadno se v průběhu let vzdávala kousků vlastní duše, jen aby se přizpůsobila životům svých partnerů. Bylo to děsivě jednoduché. Pokaždé, když potkala nového muže, nenasadila si jen růžové brýle. Ona si kompletně vyměnila identitu. Smazala všechno, co měla ráda, a tak dlouho se přizpůsobovala jeho světu, až v něm pro ten její nezbylo místo.

Kateřina se hořce pousmála a v duchu se podívala ještě dál. Kam by to asi vedlo, kdyby v tomhle chameleonském tempu pokračovala? Jak by vypadal její život v sedmdesáti letech? To by jako vrásčitá babička skákala s padákem z letadla jen proto, aby ukojila ego svého nového partnera – stále hyperaktivního vojenského výsadkáře ve výslužbě? Nebo by snad se skřípajícími klouby a zlomenou pýchou zdolávala Jizerskou padesátku v mrazu a vánici, protože by zrovna narazila na bývalého několikanásobného vítěze téhle tratě? Či by se na stará kolena prodírala v klobouku proti slunci tropickou džunglí a hrála si na Marion vedle stoletého senilního archeologa, který v každém kousku hlíny vidí mayskou civilizaci?

I když… kdyby to byl skutečný Indy a měla s ním dobývat ztracenou archu, možná by o tom chvíli přemýšlela. Takový Harrison v klobouku a s bičem v ruce by totiž nebyl vůbec špatnej…

Ale zpátky na zem. Už samotná představa, že by v sedmdesáti letech kvůli dalšímu partnerovi křečovitě třímala běžecké hůlky nebo se řítila k zemi volným pádem, v ní vyvolala čisté zděšení.

„Proč jsem to vlastně dělala?“ zeptala se nahlas a spolkla další sousto chleba.

Byla za tím skutečná láska? Nebo jen strach, že když zůstane sama sebou, nebude pro nikoho dost dobrá?

Po filatelistovi přišel další extrém. Ten, kvůli kterému málem umřela hlady a kvůli kterému dodnes nesnáší lněné oblečení a naklíčenou pšenici.

Námořník.

Když ho potkala, věřila, že právě v něm konečně našla svůj přístav. Spojovala je přece společná láska k moři. Jenže zatímco Kateřina milovala pohled na nekonečnou vodní hladinu ze břehu, lodí se odjakživa bála jako čert kříže. On jí přesto s ledovým klidem věšel bulíky na nos a sliboval, že spolu jednou obeplují celý svět. Trávil s ní však jen svá krátká volna mezi dlouhými plavbami a během těch několika týdnů na pevnině ji dokázal dokonale zpracovat.

Kvůli němu začala nosit lněné oblečení – protože správná žena mořeplavce přece nic jiného nenosí – a přešla na jeho striktní vegetariánský jídelníček, v němž hrála naklíčená pšenice podezřele významnou roli. Hubla tak drasticky, až na ní začala plandat i velikost třicet čtyři. Byla to dobrovolná podvýživa maskovaná za lásku k oceánu.

Když nastal čas jeho odjezdu do Německa, kde se měl znovu nalodit na luxusní výletní loď, s posvátnou úctou mu v koupelně oholila vousy a ostříhala vlasy nakrátko, aby do hamburského přístavu dorazil dokonalý.

V časech jeho dlouhé nepřítomnosti pak každý večer sedávala sama v obýváku, sledovala film Titanic a propadala chmurným představám. Mísil se v ní živočišný strach z hluboké vody s romantickou iluzí, že prožívá přesně tu osudovou a tragickou lásku z filmového plátna. V jejích představách se každá loď, na kterou by vstoupila, musela dříve nebo později potopit.

Ten vztah byl bouřlivý a nepředvídatelný jako divoké podzimní moře. Až mnohem později, když ta iluze splaskla, jí došlo, že nebyla jediná. Stejně precizně si zpracoval i další naivní ženy v každém přístavu, kde jeho loď spustila kotvu. Byla jen jednou z mnoha zastávek na jeho nekonečné mapě rozkoše.

Kateřina se pousmála. Zvládla to. Přežila i lněný teror mořského vlka.

Ale pak přišel čtvrtý muž a s ním skončila i veškerá legrace.

Nenosil kožené bundy, nesbíral známky a neměl v krvi mořskou sůl. Byl to úspěšný, chladnokrevný manažer, který ji centimetr po centimetru, s úsměvem na rtech, izoloval od celého světa. Trvalo to necelý rok, ale na jeho konci z Kateřiny zbyl jen průhledný ustrašený stín. Nikdy jí nic přímo nezakázal. Jen se pokaždé podíval na displej jejího telefonu a klidným hlasem se zeptal:

„Zase Jana?“

V těch dvou slovech dokázal pokaždé ukrýt tolik pohrdání, že Kateřina postupně přestala její hovory přijímat. Ne proto, že by nesměla, ale protože už předem slyšela, co by následovalo. Zpochybňoval její inteligenci a pomalu ji přesvědčoval o tom, že bez něj není vůbec nic. Ztrácela se sama sobě. A právě v té fázi absolutního psychického dna vtrhla jednoho dne do bytu Jana, bez ptaní jí sbalila kufr a doslova ji vyrvala z té živoucí hrobky.

Zachránila ji.

Kateřina zavřela oči a ucítila hřejivý záchvěv hrdosti. Sama k tomu tehdy nenašla sílu, ale odešla. A postupně se naučila žít znovu po svém. Trvalo jí patnáct let, než pochopila, že vztah nemá být vězením, v němž se člověk pomalu ztrácí a osekává své hrany, aby se vešel do cizí škatulky. Má to být prostor, kde roste.

Ta samota, kterou ráno tak úzkostlivě bránila před Janou a záhadným Michalem, nebyla hradbou zahořklosti. Byl to její bezpečný přístav. Místo, kde konečně mohla dýchat a být Kateřinou. Bez kožených bund, bez pinzet na známky, bez lněných kalhot a bez cizích ambicí. Rozhodnutí, zda do toho přístavu ještě někdy pustí nějakého muže, bylo čistě na ní. Ale jedno věděla jistě: už nikdy se kvůli nikomu nezmenší.

Znovu otevřela oči, dopila vlažnou kávu a mezi zuby si vylovila kousek cibule z utopence.

Telefon se rozdrnčel podruhé.

„Koukej se obléct, ve dvanáct tě čekám v restauraci na rohu,“ řekla Jana bez pozdravu. „Umírám hlady a musím ti něco říct.“

O půl hodiny později už seděly u stolu. Jana jela jako kulomet. Rozebírala nového cvičitele jógy, Lucku, která byla zase nečekaně v tom, a společnou letní dovolenou, na kterou sice chtěly jet, ale zatím pro ni neudělaly vůbec nic. Kateřina ji poslouchala jen jedním uchem, srkala minerálku a užívala si hluk kolem, když k jejich stolu přistoupil pohledný vysoký muž.

„Smím?“ zeptal se a položil ruku na opěradlo volné židle.

Byl neuvěřitelně klidný, usměvavý a v očích mu hrály zlobivé jiskry. Kateřinina tvář okamžitě zkameněla nevrlým výrazem, zato Jana se proměnila ve velmi vstřícnou a přesladkou ženu.

„Ahoj! Jak se máš?“ zašvitořila a pod stolem uštědřila Kateřině takový žďuchanec do kolene, až se leknutím málem polila minerálkou. Kateřina vůbec netušila, která bije.

Neznámý se usmál na Janu a pak otočil hlavu přímo ke Kateřině. Pohled mu ztěžkl extrémně charismatickým způsobem.

„Jen jsem se chtěl zeptat…“ nadhodil, „jestli se moje telefonní číslo na tom kelímku náhodou nerozmazalo.“

Kateřině se v té chvíli poskládaly všechny ranní střípky dohromady.

„Aha,“ utrousila břitce a triumfálně mrkla na Janu. „Takže ty jsi Michal.“

Muž se zářivě usmál, mírně sklonil hlavu a na prvním slově se krátce zadrhl: „D-dobře, tak ještě jednou. Jsem Matěj.“

Pobavený výraz Kateřině okamžitě ztuhl a její vnitřní obranný štít vyskočil na maximum. Tenhle chlap právě narušil její bezpečný prostor, aniž by ho tam sama pozvala.

„Ale my tu mluvíme o soukromých věcech,“ pronesla chladně místo toho, aby mu podala ruku.

Matěje ta ledová sprcha očividně zasáhla víc, než chtěl dát najevo. Znejistěl, zčervenal a ustoupil o krok.

„Promiň. N-nechtěl jsem vás rušit.“

Už se chtěl otočit, když Kateřina ucítila pod stolem další Janin kopanec. Tentokrát ho ale nepotřebovala. Překvapilo ji, že se Matěj neurazil, nezačal se hájit ani se nepokusil její odmítnutí obrátit proti ní. Prostě ho přijal.

„Počkej,“ zastavila ho. „Máš pět minut.“

„Jenom pět?“

„Když budeš smlouvat, budou tři.“

Usmál se a posadil se na kraj volné židle, jako by byl připravený při prvním náznaku nevole zase vstát.

Původně vyměřených pět minut se nenápadně protáhlo na celý oběd. Matěj se totiž ukázal jako výborný společník. Mluvil o historii a filmech, smál se a s naprostou samozřejmostí si dokázal dělat legraci i sám ze sebe. Na některých slovech se zadrhl nebo zopakoval první slabiku, ale nikdy se za to neomlouval. Koktání patřilo k jeho řeči, ne k jeho sebevědomí.

Koktal i tu noc na Hněvíně, když spolu popíjeli? Na to si Kateřina ve své alkoholové mlze nedokázala vzpomenout. I když tam teď seděla se staženými rameny a ve střehu, hluboko uvnitř ho začínala obdivovat. Fascinovalo ji, že ho její odměřenost neodradila, a přitom na ni nijak netlačil. Provokoval ji, rýpal do ní, ale pokaždé včas ubral. Jako by přesně věděl, že dveře se neotevírají tím, že do nich člověk vrazí ramenem.

Když oběd skončil, Matěj požádal o účet a podíval se Kateřině přímo do očí.

„N-nešla bys se mnou dneska do kina?“

„Nešla,“ odpálila ho bez mrknutí oka.

„Já vím.“ Usmál se klidně, bez uražené ješitnosti. „J-jen jsem to zkusil.“

Kateřina zpozorněla. „Jak víš, že bych nešla?“

Matěj udělal krok blíž, ale ponechal mezi nimi bezpečnou vzdálenost.

„V-vím, že teď k sobě nikoho nepustíš.“

Kateřina ztichla. Ta slova ji zasáhla přesně do místa, které tak dlouho chránila. Zůstala sedět, neschopná jakékoliv jízlivé odpovědi. Její zbraně náhle selhaly.

„J-já počkám,“ řekl Matěj.

„Na co?“ vyklouzlo z ní tiše.

„Na tebe.“

Otočil se a s rukama v kapsách pomalu odešel z restaurace. Kateřina se podívala na Janu, která ji sledovala s úsměvem vševědoucího spiklence. Pak pohlédla na prázdnou židli a poprvé po patnácti letech připustila, že její přístav možná nemusí zůstat navždy uzavřený.

„Já mu to včera říkala,“ konstatovala suše Jana.

„A co?“ zeptala se udiveně Kateřina.

„No, že s ním do toho kina nepůjdeš.“

„A jak jsi to mohla tak bezpečně vědět?“

Jana pokrčila rameny, usrkla kávu a s ledovým klidem dodala:

„Protože Titanic už nehrajou…“

Foto a grafická úprava od režiséra a výtvarníka: Miloš J. Kohout

Nejnovější články najdete na mém profilu na Médium.cz: Články

Čtyři dny, které změní život. Proč se k Madisonským mostům vracíme i po třiceti letech?

Příběh, který trvá pouhé čtyři dny, ale dokáže člověka provázet celý život. Madisonské mosty nejsou jen románem o lásce. Jsou především knihou o životních volbách.

Číst celý článek

V době, kdy jsme si zvykli hodnotit knihy podle toho, jak dlouho vydrží na žebříčcích bestsellerů, jsou Madisonské mosty připomínkou, že skutečnou hodnotu literatury neurčuje počet prodaných výtisků ani týdny strávené na výsluní. Tu prověří až čas – tedy to, zda se ke knize čtenáři vracejí i po třiceti letech. A zda v nich stále dokáže probudit stejné otázky o lásce, odvaze, odpovědnosti a ceně, kterou jsme někdy ochotni zaplatit za vlastní štěstí.

Kdyby se mě někdo zeptal, kterou romantickou knihu bych doporučila člověku, který je běžně nečte, byly by to Madisonské mosty. Ne kvůli samotnému příběhu, ale kvůli otázkám, které ve mně zůstaly ještě dlouho po dočtení poslední stránky.

Pokud hledáte čtení na jedno letní odpoledne, jen těžko budete hledat lepší společnost.

Většina lidí si pod názvem této knihy vybaví slavný film s Meryl Streep a Clintem Eastwoodem. Málokdo ale ví, že všechno začalo útlým románem amerického spisovatele Roberta Jamese Wallera, který vyšel v roce 1992 a během krátké doby se stal celosvětovým fenoménem.

Hlavní hrdinkou je Francesca Johnsonová, žena italského původu, která po válce odešla za svým americkým manželem na odlehlou farmu v Iowě. Její život plyne poklidně a předvídatelně. Stará se o rodinu, domácnost a naplňuje očekávání, která na ni okolí klade. Když však její muž s dětmi na několik dní odjedou, objeví se u jejích dveří fotograf Robert Kincaid, který přijel zachytit slavné kryté mosty v Madison County. Ani jeden z nich tehdy netušil, že jim ono náhodné setkání navždy změní život.

Jejich příběh trvá pouhé čtyři dny. Přesto během nich prožijí něco, co mnozí lidé hledají celý život – pocit naprostého porozumění, hluboké blízkosti a přijetí. Lásku, která nepřichází s dramatickými gesty, ale s tichým poznáním, že jste konečně našli někoho, s kým můžete být sami sebou.

Waller nenapsal napínavý román plný překvapivých zvratů. Jeho největší předností je atmosféra. Každá stránka doslova dýchá letním horkem amerického Středozápadu, tichem venkovských cest, vůní starého dřeva a pomalostí života, která dnes, v době neustálého spěchu a nekonečného scrollování obrazovek, působí téměř neuvěřitelně.

Madisonské mosty nejsou románem o nevěře v jejím prvoplánovém významu. Jsou především příběhem o volbě. O střetu mezi osobním štěstím a odpovědností vůči lidem, které milujeme jiným způsobem. Francesca nestojí před jednoduchým rozhodnutím mezi dvěma muži. Rozhoduje se mezi dvěma životy – tím, který skutečně žije, a tím, který by mohla žít.

Tahle kniha se neptá, koho bychom si vybrali. Ptá se, jakou cenu mají naše rozhodnutí. Je možné milovat dva lidi zároveň? Je správné následovat vlastní srdce, pokud tím zlomíme srdce někomu jinému? A existují situace, kdy žádná volba není správná, protože každá znamená ztrátu?

Proto příběh dodnes rozděluje čtenáře. Jedni v něm vidí romantický ideál osudové lásky, druzí bolestný příběh o promarněné příležitosti. Já na něm nejvíc oceňuji odvahu ukázat, že skutečný život nebývá černobílý. Že dospělost často nespočívá v hledání správného řešení, ale ve schopnosti nést důsledky toho, které jsme si vybrali.

Waller zároveň připomíná, že ne všechny velké lásky musí skončit společným stárnutím. Některé zůstávají výjimečné díky tomu, že nikdy nedostaly příležitost zestárnout. V paměti přežívají jako několik dokonale prožitých dnů, které člověka navždy promění.

Madisonské mosty si své kouzlo uchovávají i po více než třiceti letech. Nepředkládají jednoduché odpovědi ani morální soudy. Jen tiše připomínají, že každá životní volba něco zachrání a něco jiného navždy ztratí. A právě proto se k nim stojí za to vracet. Ne kvůli jinému konci, ale kvůli tomu, že se v průběhu života mění naše vlastní odpovědi.

Foto: Obraz v pozadí a grafická úprava od režiséra a výtvarníka: Miloš J. Kohout

Nejnovější články najdete na mém profilu na Médium.cz: Články

Když ani v padesáti nedomýšlíte své plány

Co mají společného Tarzan, kopřivy a jeden nedomyšlený plán?
Překvapivě víc, než by se na první pohled mohlo zdát.

Číst celý článek

Člověk by si řekl, že s padesátkou na krku konečně dorazí rozum. Že všechny ty životní facky a nasbírané zkušenosti spolehlivě zúročíte a proměníte se v rozvážnou bytost, která má všechno promyšlené do posledního detailu. V mém případě je ale teorie od praxe vzdálená asi jako Praha od Marsu.

Je to teprve pár měsíců, co jsem sbalila kufry a nastěhovala se k příteli. Oba jsme měli hlavu plnou růžových představ o poklidném podzimu života, hlubokém porozumění a večerech, kdy budeme zamilovaně sedět u krbu se sklenkou vína. Co se té milostné linky týče, tu jsem domyslela naprosto bezchybně. Romantika funguje na sto procent. Fatální chyba v mých kalkulacích nastala ve chvíli, kdy mě osud po sedmi letech klidu vrhl zpátky do role zahradnice.

Kdysi jsem zahradu zbožňovala. Bývalo to moje útočiště, kam jsem utíkala po vražedných dnech v korporátním managementu i během čím dál hlasitějších italských hádek v bývalém manželství. Když jsem pak odtamtud odcházela, nechala jsem na tom starém záhonu úplně všechno – včetně iluzí, vzpomínek a rýče, který jsem tehdy v záchvatu vzteku zapíchla do kompostu s tím, že už v životě nesáhnu na hlínu.

V definitivním ukončování životních kapitol jsem byla odjakživa přeborník. Stejně jako v přesvědčování sama sebe, že v panelákovém bytě je mi vlastně nejlíp. Celých sedm let jsem si spokojeně nalhávala, jaká je to nádhera, když v zimě nemusím čistit krb, tahat těžká polena ani odklízet sníh z příjezdové cesty. Životní prostor se mi sice smrskl o sto třicet metrů čtverečních, ale čas věnovaný sama sobě narostl závratnou rychlostí. Jenže co člověk nosí v srdci, to z něj zkrátka nevymaže.

V novém domově se mi to všechno zjara vrátilo jako bumerang. Stačilo jedno stěhování na samotu a z městské dámy se jako mávnutím kouzelného proutku stala opět divokým Tarzanem, který uprostřed nové zahrady absolutně netušil, z které strany tu zelenou džungli začít likvidovat dřív.

Při tom všem nadšení jsem totiž nedomyslela jeden drobný technický detail – a to ten, že Milošův pozemek má hektar. Pro lepší představu: hektar je rozloha, na které by se dalo vybudovat menší golfové hřiště nebo pohodlně zaparkovat tři Airbusy. Na druhou stranu jsem se na tu nekonečnou zelenou plochu snažila dívat i optimisticky. Brala jsem ji jako bezplatnou fitness výzvu, díky které do léta zaručeně shodím těch pár kilo navíc.

Jenže realita byla úplně jiná. Byl to čistý survival. A výsledek? Nezhubla jsem ani kilo.

V houští, které bylo tak husté a nepropustné, že by v něm Šípková Růženka spala dalších tři sta let, jsem s archeologickým zápalem objevovala zbytky původních okrasných kytek. Do pletí kopřiv, z jejichž gigantického množství by se dal rozjet docela slušný mezinárodní byznys, kterým bych hravě zastínila i Marii Treben, jsem se navíc vrhla s naivním úsměvem. V hlavě už se mi totiž rýsovala jasná vize mého dalšího knižního bestselleru s chytlavým názvem Zdraví z Čapkovy lékárny. Vždyť kopřivy jsou přece skvělé na revma, ne?

Nejsou.

Jsou dobré leda tak na okamžitou léčbu choleriků, testování lidské příčetnosti a trénování asertivity.

Uprostřed té zelené apokalypsy plné trní a kopřivových mrakodrapů jsem ale objevila skrytý kout, do kterého jsem se okamžitě zamilovala. Rozhodla jsem se, že z něj vybuduju své soukromé „truc místo“. Oázu absolutního klidu, kde budu schovaná před celým vesmírem tvořit, rozjímat a v tichu trucovat, kdyby čistě náhodou do mého sluncem zalitého mileneckého života připlul bouřkový mrak.

Moje první expedice do houští, kde by mi nepomohla ani mačeta, odhalila stříbrnou jedličku, která už z poloviny usychala. V mé duši ale okamžitě problikla mateřská potřeba ji zachránit. Večer pak zachraňoval můj partner mě, když mi z těla vytahoval zabodnuté trny.

Při druhé fázi vykopávek jsem pod nánosem plevele a hlíny narazila na původní nášlapné kameny. Pod nimi se ukrývala další podzemní dálnice kořenů svobodně se množících ostružin. (Poznámka autora: Pod pojmem svobodně se množící ostružiny si v překladu představte patnáct metrů čtverečních půdy prorostlé několika jejich generacemi.)

Dalším výsledkem mého romantického snění byl akutní zánět šlach. Když bolest dosáhla bodu, kdy jsem neudržela ani hrnek s kávou, přešla jsem na nový, inovativní způsob pletí. Hroudy hlíny uvolněné rýčem jsem začala s nebývalou grácií rozkopávat botou. (Poznámka autora: Ano, jsem tvrdohlavá, umíněná a nepoučitelná.)

S každým dalším dnem se ten kus země měnil v útulné místo, které mi přirůstalo k srdci čím dál víc. Odtud byl přímý výhled na pastviny a místní koně brzy pochopili, že ta urputně funící padesátnice v teplákách představuje skvělé odpolední divadlo. Chodili se na mě dívat k plotu jako na cizokrajné zvíře v zoo a já se při kopání hroud dojatě kochala tím, jak ušlechtile přežvykují trávu. Kolem mě šuměl smrk, voněla borovice, stříbrná jedlička se viditelně nadechovala k životu a já už v duchu viděla výsledek své dřiny. Představovala jsem si, jak na zkrocenou hlínu vysázím trávník měkký jako peřinka, roztáhnu lehátko, natáhnu nohy a v dokonalé izolaci od okolního světa budu konečně čerpat přírodní i vesmírnou energii. Noční obloha je tu totiž posetá stovkami zářících hvězd, nad hlavou občas prolétne kometa a sem tam i nějaká ta padající hvězda.

Dnes jsem celá zničená, s bolavým tělem, ale s pocitem blížícího se vítězství vyběhla do podkroví. Do partnerova ateliéru chodím málokdy, abych ho při práci zbytečně nerušila, ale tentokrát jsem se nutně potřebovala podívat na rozpracované video pro náš nový podcast.

Zatímco on soustředěně posouval jednotlivé záběry, já se mimoděk podívala přes jeho rameno směrem k oknu.

V tu chvíli se mi doslova zatmělo před očima.

Můj drahý má totiž od svého pracovního stolu naprosto přímý, panoramatický a ničím nerušený výhled na moje tajné hnízdo odpočinku.

Celé ty dlouhé týdny, kdy jsem si bláhově myslela, jak rafinovaně unikám jeho pohledu, mě měl jako na dlani. Moje vysněná oáza absolutního soukromí byla ve skutečnosti hlavní scénou přímo pod jeho okny. Zatímco já jsem s výrazem šílenství vyrývala ze země kořeny, nadávala a vztekle kopala botou do hlíny, on si mě mohl v klidu vychutnávat s hrnkem kávy v ruce.

Otočila jsem se na něj a vyslovila pouhé: „Ty?!“

On se nezadržitelně rozesmál.

„Podívej se, holčičko,“ pronesl nakonec hlasem Oldřicha Nového s noblesou prvorepublikového gentlemana, „jestli mě budeš někdy zlobit, pak celý národ uvidí, jak umíš nadávat.“

V tu chvíli jsem pochopila, že když nedomýšlíte své plány, můžete si sice vybudovat dokonalou oázu klidu… jen si předtím raději ověřte, kam vede výhled z partnerova okna.

PS: Pokud se jednou na YouTube objeví časosběrný dokument s názvem Žena a ostružina, bude vám už nejspíš jasné, proč.

Foto a grafická úprava od režiséra a výtvarníka: Miloš J. Kohout

Nejnovější články najdete na mém profilu na Médium.cz: Články

Čtení bez traumat: Proč byste si měli na letní dovolenou přibalit Hartlovo „Manželství“?

K létu neodmyslitelně patří slunce, zpomalení a dlouhé, líné dny, kdy čas na chvíli ztrácí svou dravou rychlost. A pro mě osobně k němu patří ještě jedna věc – vůně nových knih a hromádka příběhů připravených na dovolenou.

Číst celý článek

Během roku nás čtení často provází stejně jako všechno ostatní – ve znamení povinností. Saháme po odborné literatuře, pracovních materiálech, zprávách nebo knihách, které si říkáme, že bychom si už konečně měli přečíst. Když ale zaklapneme dveře a vyrazíme vstříc volným dnům, naše mysl podvědomě touží po něčem jiném. Po knize pohodové. Po příběhu, který nás nezatíží dalším zbytečným traumatem, ale přesto nás nepustí.

Jako autorka moc dobře vím, jak těžké je takový balanc najít – napsat text, který je lehký jako letní vánek, ale zároveň ve vás zanechá stopu a donutí vás se hluboce zamyslet nad vlastním životem.

Přesně takový koktejl se povedlo namíchat Patriku Hartlovi v jeho románu Manželství.

„Nejdůležitější je zanechat v ženě pocit, že by s vámi chtěla strávit víc času, než kolik ho s vámi strávit může.“

K téhle větě jsem se během čtení několikrát vracela. Nejen kvůli ní samotné, ale i proto, že mě znovu přiměla přemýšlet nad tím, nakolik se autor nevyhnutelně otiskuje do svých knih. U Patrika Hartla mám pocit, že se jeho osobnost do knih otiskuje víc než u většiny autorů. Jeho humor, lidskost, nadhled i radost ze života jako by přirozeně prostupovaly stránkami jeho románů.

Životní smyčky místo klasického děje

Sílu této knihy naplno ocení především čtenáři, kteří už mají za sebou několik životních etap a vědí, že dlouhodobý vztah není jen o velkých gestech, ale především o každodenních drobnostech.

Hartlův způsob vyprávění, práce s časovými osami, které opisují celé manželství, je nesmírně autentický. Nejde o děj v klasickém slova smyslu, jsou to životní smyčky. Vrací nás do stejných vztahových situací, ale pokaždé s jinou výbavou: jiným věkem, únavou, zkušeností, zklamáním, rezignací nebo štěstím a nadějí. Přesně tak, jak to dělá život.

Dokonale vystihl věrohodnost jednotlivých etap – vzplanutí, lásku, výchovu dětí, společenské změny, práci, obavy… i vnitřní monology, které jsou pravdivé, někdy trapné, někdy sobecké, někdy malicherné. Přesně takové, jaké máme všichni uvnitř sebe. Vše je napsané bez obhajoby či odsuzování – jen čistá ukázka toho, jak se lidé pomalu posouvají, zrají a uvědomují si, co je skutečně důležité.

Kniha jako zrcadlo

V příběhu jsem se sama jako žena viděla mnohokrát. Ve svých pádech, v obavách, v muži, od kterého jsem čekala víc, než mi mohl dát. Mé emoce při čtení lítaly jako na horské dráze – vzpomínala jsem, usmívala se i plakala. Hodnotila jsem, omlouvala se sama sobě i jiným.

Vlastně není náhoda, že mě ten příběh tak zasáhl. Tenhle druh psaní je mi nesmírně blízký – způsobem, jak přemýšlím o vztazích, slabostech a ironii života.

Manželství pro mě není jen román o vztahu dvou lidí. Je to tiché, neúprosné a hluboce lidské zrcadlo, ve kterém se dříve či později pozná většina z nás. A pro mě osobně je to nejlepší kniha, jakou Patrik Hartl napsal, i nejsilnější čtenářský zážitek posledního roku.

Pokud letos hledáte čtení, které vás pohltí, dojme a přiměje přemýšlet, aniž by vás zatížilo další zbytečnou depresí, sáhla bych bez váhání právě po této knize.

Foto: Obraz v pozadí a grafická úprava od režiséra a výtvarníka: Miloš J. Kohout

Nejnovější články najdete na mém profilu na Médium.cz: Články

Z nezkolaudovaného krytu CO až ke zrodu Českého lva: příběh domu, který změnil český film

Co spojuje Sira Seana Conneryho, Českého lva, kryt civilní obrany a sen jednoho prvorepublikového stavitele? Odpověď se ukrývá v nenápadném domě na pražském Karlově náměstí, jehož příběh je stejně fascinující jako dějiny české kinematografie.

Číst celý článek

🎥 Příběh domu MAT si můžete také poslechnout na: Podcast Příběhy od Čapkové

Ve spolupráci s režisérem, scénáristou a výtvarníkem Milošem J. Kohoutem vzniklo krátké autorské dokumentární video, které propojuje vyprávění s dobovými fotografiemi, archivními materiály i atmosférou míst, o nichž je v článku řeč.

Existují místa, která si své příběhy pečlivě střeží. Na první pohled působí obyčejně, ale stačí otevřít jedny dveře a člověk má pocit, jako by vstoupil do jiného času.

Přesně to jsem zažila začátkem týdne, když jsme s mým partnerem Milošem J. Kohoutem vešli do prostor Kina MAT na pražském Karlově náměstí. Pro běžného kolemjdoucího je to dnes příjemné komorní kino s restaurací. Ale jen málokdo tuší, že pod vrstvami omítky a moderní techniky se skrývá fascinující historie, která svým způsobem přepsala dějiny české kinematografie. A co víc – je to příběh jedné rodiny, který mi s dojetím vyprávěla sama Zuzana Mattlachová.

Abychom pochopili kouzlo tohoto podzemí, musíme se vrátit téměř o sto let zpátky.

Vizionář Ing. Jan Matoušek a jeho funkcionalistický dům na Karlově náměstí.

Příběh pana stavitele a kachlíkových domů

Všechno začalo u Zuzanina dědečka, inženýra Jana Matouška – vizionáře a úspěšného podnikatele, který ve třicátých letech minulého století výrazně spoluutvářel moderní tvář Prahy. Podílel se na výstavbě Právnické fakulty, Městské knihovny, Penzijního ústavu i celé čtvrti Cibulka. Patřil k lidem, kteří nevnímali dům jen jako stavbu, ale jako místo určené k životu.

Proslul také jako odborník na tehdy neuvěřitelně praktické omyvatelné kachlíkové fasády. Traduje se, že měl v Brně specialistu, který mu na milimetr přesně vypočítával rozměry jednotlivých kachliček tak, aby se při stavbě nemusela ani jedna jediná řezat.

V roce 1932 začal na Karlově náměstí stavět svůj vlastní činžovní dům – hrdou funkcionalistickou budovu, kterou sám navrhl. O dva roky později se do ní s rodinou přestěhoval. Ve velkorysém bytě ve druhém patře našli nový domov, zatímco v nejvyšších podlažích vznikly projekční kanceláře a kreslírny.

Dům brzy ožil bohatým společenským životem. Ordinovali zde vyhlášení lékaři a v přízemí vedla svou tělocvičnu Marta Fričová, dcera slavného režiséra Martina Friče. Právě u ní se učila stepovat Zuzanina babička a o několik desetiletí později docházela do stejných prostor i malá Zuzka. Nad domem bděl přísný domovník pan Čáslava a Jan Matoušek, tehdejší honorární konzul Albánie a později také Ekvádoru, zde přijímal významné pražské podnikatele i generály prvorepublikové armády.

V původních plánech z roku 1934 byl zakreslen ještě jeden velký sen. V suterénu měla vzniknout útulná vinárna Olijana, pojmenovaná podle jeho dvou milovaných dcer – Olgy a Jany.

Jenže místo cinkání skleniček přišla válka. A po ní další režim, který změnil osud celé rodiny.

Když se kolem minulosti jezdí s úctou

Po únoru 1948 přišla tvrdá komunistická rána. Úspěšná stavební firma byla znárodněna a z pana stavitele se stal řadový úředník a stavební dozor na cizích projektech. O dva roky později rodina přišla i o svůj milovaný dům. Jan Matoušek s manželkou museli opustit životní dílo a odstěhovat se do Nouzova.

Jejich mladší dcera Jana se však domu na Karlově náměstí odmítla vzdát. Zůstala bydlet v prostorách bývalé koupelny a šatny, kde si na pouhých pětačtyřiceti metrech čtverečních vybudovala svůj nový domov. Z místa obchodní referentky byla přeřazena do dělnických profesí a postupně pracovala jako průvodčí v tramvaji, jeřábnice i skladnice na stavbách.

V roce 1960 se provdala za Jiřího Mattlacha, rodinného přítele, který si nesl podobně bolestivý osud. V rámci vykonstruovaného procesu s Miladou Horákovou byl odsouzen na dvaadvacet let za velezradu a na svobodu se dostal až při amnestii v květnu téhož roku.

Nejprve se jim narodil syn Jan a o tři roky později dcera Zuzana. Obě děti vyrůstaly v úctě k rodinné historii a od malička věděly, že jejich rodina měla kdysi domov, o který nespravedlivě přišla.

Kolem domu na Karlově náměstí se nejezdilo jen tak. Jezdilo se kolem něj jako kolem živé rodinné vzpomínky.

Sen splněný v ruinách bunkru

Zlom přišel v srpnu roku 1991. Dům byl v restitucích konečně vrácen do rukou jediné žijící dcery, Jany Mattlachové.

Zuzka mi s neuvěřitelnou jiskrou v očích vyprávěla, jaké to bylo, když jako sourozenci poprvé otevřeli dveře do suterénu svého navráceného domu a našli tam nezkolaudovaný kryt civilní obrany. Syrový beton, zatuchlý vzduch, vlhkost a tísnivou připomínku studené války.

„Dědeček tam kdysi hrozně moc chtěl vinárnu,“ vzpomínala Zuzka.

Právě tehdy padlo rozhodnutí, které změnilo osud celého domu. Sourozenci se rozhodli, že dědečkovi jeho šedesát let starý sen splní. Každý z nich přitom přinášel jinou zkušenost – Zuzka tehdy pracovala v hereckém oddělení Barrandova a její bratr Jan byl filmovým střihačem. Společně s architektem Martinem Vrátníkem proto přišli s odvážnou myšlenkou propojit pod jednou střechou filmové střižny, produkční zázemí, soukromé promítací prostory a restauraci.

Vznikl jedinečný prostor, ve kterém filmaři mohli ráno pracovat ve střižně, u oběda probírat další scény, odpoledne si hotové záběry promítnout na velkém plátně a večer společně oslavit dokončené dílo.

Nikdo tehdy ještě netušil, že právě v těchto prostorách se během několika let začne psát další významná kapitola české kinematografie.

Místo, kde se narodil Český lev

Z MATu se během krátké doby stalo vyhledávané doupě pražské bohémy a filmařské elity. Genius loci toho místa jednoduše nešlo ignorovat. V době, kdy se většina pražských kin zavírala, vzniklo na Karlově náměstí něco zcela výjimečného – prostor, kde se přirozeně potkávali režiséři, kameramani, střihači, scénografové, producenti i herci.

A právě tady se odehrál okamžik, který navždy změnil českou kinematografii.

V podzemí MATu se konala jedna z prvních ustavujících schůzí nově vznikající České filmové a televizní akademie a mezi zdmi bývalého krytu civilní obrany se projednávala podoba nejprestižnější české filmové ceny – Českého lva.

Představte si to porevoluční nadšení, dlouhé debaty nad šálky kávy i cigaretovým kouřem a tvůrce, kteří hledali novou podobu českého filmu a jeho ocenění, které dnes každoročně sledují u televizních obrazovek miliony diváků.

Symbolické je, že úplně prvním filmem, který využil zdejší pracovní projekce, byla Válka barev režiséra Filipa Renče. Na jejím vzniku se podílel také filmový výtvarník Miloš J. Kohout společně s kameramanem Petrem Hojdou. Film vznikal z čistého nadšení, bez scénáře a bez nároku na honorář – z touhy tvořit v době, kdy se český film teprve učil znovu svobodně dýchat.

A právě za střih tohoto filmu později putoval do stejného domu první Český lev. Druhou křišťálovou sošku získal Jan Mattlach za film Hlídač č. 47. Oba oceněné snímky přitom spojuje jméno jednoho režiséra – Filipa Renče.

Svět, kde čas neplatí

Když dnes sejdete po schodech do Kina MAT, jako byste na chvíli ošálili čas.

Ještě než vstoupíte do kinosálu, zastaví vás podpisová stěna s autogramy osobností, která vám vezme dech. Najdete na ní jména jako Sir Sean Connery, Brian De Palma nebo všech českých prezidentů počínaje Václavem Havlem. Je to hmatatelný důkaz, že tohle místo má v dějinách české kultury své pevné a nezpochybnitelné místo.

Moderní digitální standard DCI se tu dodnes potkává s úctou ke klasickému filmovému řemeslu. MAT je nejmenším jednosálovým kinem v České republice, které stále promítá z pětatřicetimilimetrových filmových kopií a zároveň si zakládá na tom, že diváky před projekcí neruší komerční reklamou.

My jsme tu s Milošem zažili něco, co se dnes už téměř nevidí. Na plátně běžel legendární western Butch Cassidy a Sundance Kid, analogový film poprvé uvedený v roce 1973. Obraz byl místy poškrábaný, kopie nesla stopy let i opakovaného slepování. Jenže právě v těch drobných nedokonalostech se skrývalo kouzlo starého filmu. Byl to návrat do doby, kdy mělo každé políčko celuloidu svou váhu a každé promítání bylo malým svátkem.

Když jsem z MATu odcházela, uvědomila jsem si, že jsem vlastně nenavštívila jen kino. Prošla jsem místem, které v sobě spojuje příběh jedné rodiny, kus českých dějin i zrod nové filmové éry. Místem, kde se z nezkolaudovaného krytu civilní obrany stalo živé srdce české kinematografie.

Až budete mít příště cestu přes Karlovo náměstí, zkuste na chvíli zpomalit. Sejděte dolů, objednejte si kávu a zaposlouchejte se do onoho zvláštního klidu podzemí. Možná v něm kromě šumu filmového pásu zaslechnete i spokojený úsměv pana stavitele Jana Matouška. Muže, jehož sen o malé vinárně jeho vnoučata po šedesáti letech splnila způsobem, který si ani on sám nedokázal představit.

Příběh tohoto domu tím ale zdaleka nekončí. Jen o pár kroků dál se už rodí jeho další kapitola. V nově otevřené Galerii MAT se totiž za několik týdnů symbolicky uzavře jeden fascinující tvůrčí kruh. Propojí minulost s přítomností prostřednictvím člověka, který stál u zrodu vůbec prvního filmu promítaného v těchto prostorách a který se do MATu po letech znovu vrací – tentokrát ne s filmem, ale se svými obrazy.

Ale o něm, jeho neuvěřitelném životním příběhu a tvorbě zase příště.

Foto a grafická úprava od režiséra a výtvarníka: Miloš J. Kohout

Nejnovější články najdete na mém profilu na Médium.cz: Články

Žádný city aneb prostě žádný city

Má smysl zachraňovat vztah za každou cenu, nebo existuje okamžik, kdy je odchod tím nejlepším řešením? A co bolí víc? Nevěra? Nebo zjištění, že člověk, kterého jste kdysi milovali, už o vás dávno nestojí?

Číst celý článek

Pokud dáváte přednost poslechu: Podcast Příběhy od Čapkové

Jakmile se za nimi s důrazným klapnutím zavřely dveře ředitelské kanceláře, podlomila se jim kolena. Stačil k tomu jeden jediný dotek. Do té chvíle mezi Markem a Alenou neproběhl ani náznak flirtu. Celá léta jejich obchodní vztah fungoval s chladnou a profesionální přesností. Jenže pod tou maskou byznysu v obou z nich příliš dlouho tikala sžíravá vyprahlost. Práce byla pro Marka azylem před umírajícím manželstvím, ve kterém už léta chyběl jakýkoliv dotek. U Aleny to bylo jiné, ale neméně těžké – doma na ni čekal chromý manžel a nekonečný koloběh péče, který z jejího života pomalu vymazával ženu a nechával jen vyčerpanou pečovatelku. Ta křečovitě potlačovaná frustrace v nich vrstvu po vrstvě dusila poslední zbytky vášně. Až do dnešního odpoledne.

Vzduch v kanceláři ztěžkl tak, že se sotva dal dýchat. Když Marek natahoval ruku, aby od ní převzal složku s dokumenty, jejich prsty se o sebe neúmyslně otřely. Byl to letmý dotek, který měl skončit zdvořilým poodstoupením. Ale ani jeden z nich to neudělal. Zůstali stát těsně vedle sebe, paralyzovaní tím nečekaným zábleskem čistého fyzického napětí. Marek ucítil, jak se mu do plic dere její vůně po levandulích. Alena pomalu zvedla oči a Marek v nich spatřil stejný hlad, jakým trpěl on sám. Nebyl čas na slova, nebyl prostor pro zdvořilostní fráze.

Střet jejich očí odpálil nekontrolovatelný chtíč. Marek udělal dva rychlé kroky, popadl ji kolem pasu a vysadil ji na masivní dřevěný stůl, ze kterého s hlasitým šustěním sjely lejstra. Vyhrnul jí sukni, přisál se k jejím rtům a po zuřivém zápasu s jeho poklopcem oba splynuli v divokém tanci dvou hladových těl.

Byli jako ozubená kolečka starého hodinového strojku. Stačilo je jen natáhnout, aby do sebe s dokonalou přesností zapadla.

Tik. Ťak. Tik. Ťak.

Kov na kov. Zub na zub. Mechanické, neúprosné vytlačování chladu a prázdnoty.

Tik. Ťak. Tik. Ťak.

Byl to zběsilý pád do hlubin čisté rozkoše, který skončil po pár minutách slastným oboustranným vyvrcholením a přerývavým dechem.

Tik… Ťak…

Když se bouře utišila, Marek zůstal stát těsně u ní. Srdce mu bušilo až v krku a do očí se mu začala vkrádat obava doprovázená plíživou výčitkou.

Alena se na něj podívala a v jejím pohledu nebylo odsouzení, spíš zralé pochopení ženy, která doma každodenně sváděla svůj vlastní vyčerpávající boj.

„Hlavně si nic nevyčítej, Marku,“ vyslovila tiše a položila mu dlaň na hruď. „Potřebovali jsme to oba.“

Následovalo rozpačité upravování šatů a zapínání knoflíků. Když si poté uvědomili, že v tom spěchu zapomněli za sebou zamknout dveře, prořízl to napjaté ticho osvobozující smích.

Při Markově odchodu z kanceláře se Alena ještě pokusila o lehký vtip: „A nemysli si, že tvoje firma bude mít od teď nějaké výsady. Z té ceny za dodávku dílů prostě neustoupím.“

Marek kývl, naposledy se na ni usmál a vyšel na chodbu. Jenže jakmile se ocitl na ulici a sedl za volant svého auta, v jeho hlavě se rozpoutalo neskutečné peklo. Přesvědčoval sám sebe, že šlo jen o jediné selhání, které už nikdy nedopustí a ta nepopsatelná úleva a dechberoucí rozkoš se vteřinu po vteřině začaly mísit s palčivými otázkami o jeho vlastním manželství. Kdy k tomu vlastně došlo? Kdy přesně začali žít se ženou vedle sebe jako dva naprostí cizinci?

Před očima se mu začal promítat ten nekonečný, hořkosladký film posledních let. Nebylo to přece takové vždycky. Vzpomínal na dobu, kdy se do ní zamiloval – na její zvonivý smích, na to, jak spolu dokázali hodiny bezstarostně laškovat v zapadlých kavárnách a plánovat budoucnost, která se tehdy zdála zářivá a bez hranic. Miloval její tehdejší křehkost i to, jak se mu dokázala s absolutní důvěrou schovat do náruče. Ale tenhle bezpečný svět se v průběhu let někam vytratil. Nahradil ho nekonečný vodopád manželských výčitek, které se jen zřídka střídaly s dočasnou spokojeností. Z té jemné dívky se stala tvrdá žena, která jako by mu potřebovala stále znovu dokazovat, že se o sebe umí postarat sama. Že je pro ni vlastně jen přítěží.

Když odpoledne dorazil domů, uvítal ho jen chlad prázdných zdí a vymetená lednička. Jeho žena byla ještě v práci. Marek osaměle bloumal po tichém domě a v mysli se znovu vracel k dnešnímu dopoledni. Došel do koupelny, položil ruku na kohoutek, ale dlouho váhal, zda má vůbec vlézt do sprchy. Přece jen nechtěl ze své kůže smýt ten hříšný pocit. Nechtěl spláchnout Alenin pot, který tak omamně voněl po levandulích. Byla to jediná věc, která mu připomínala, že jeho tělo ještě dokáže zkrotit divokou klisnu a dovést ji k absolutnímu odevzdání. Že v sobě stále má tu živočišnou sílu, na kterou doma už dávno sedal prach.

Pozdě v noci prořízl ticho domu zvuk otáčejícího se klíče v zámku. Marek seděl v přítmí za svým pracovním stolem, hlavu opřenou v dlaních, když do místnosti rázným krokem vkročila jeho žena. Než stihl cokoliv říct, vzduch v pokoji okamžitě zhoustl. Pohled na něj v ní probudil okamžitou defenzivu.

„Opravil jsi ten dřez?“

Marek stěží zadržel povzdech hořkého zklamání, který se mu dral z krku.

„Jasně, že neopravil,“ vyjela na něj bez varování. „Chtěla jsem po tobě jednu jedinou věc. Nic víc.“ Náhle ta kanonáda slov ustala a v očích se jí objevilo podezření: „Ty se mi vysmíváš?“

Markovi v mžiku zmizel poslední zbytek úsměvu, který mu na tváři ulpěl z rána. „Nevysmívám.“

„Jasně…“ utrousila nevěřícně.

„Jen jsem potřeboval dopsat jeden e-mail. Už jdu na to, zlato.“

„Nenutím tě k tomu. Jestli se ti to nehodí, nebo máš…“ znechuceně mávla rukou.

Marek ztěžka vstal a nechal její další slova proplouvat kolem sebe. Nedíval se na ni. Místo toho se při opravě odpadu v duchu vracel v čase a zoufale se snažil vzpomenout, kdy se vlastně naposledy milovali. Byly to dva roky? Nebo ještě dýl? Kdy naposledy ho sama od sebe, spontánně objala, vtiskla mu polibek na uvítanou a upřímně se zeptala, jaký měl den? Všechny ty projevy obyčejné lidské blízkosti z jejich manželství už dávno vyprchaly.

Jeho trpělivá a chápající duše v něm však znovu probudila ten laskavý ochranitelský pud. Chtěl to manželství zachránit. Chtěl zahojit všechny ty rány, které si jeho žena nesla ze svého prvního nevydařeného vztahu a které si teď tak nespravedlivě vylévala na něm.

Vylezl zpoza linky, uklidil nářadí a pustil do dřezu proud vody, aby zkontroloval těsnost opraveného odpadu. Poté k ní udělal pár kroků a pokusil se o vřelé, smířlivé objetí. Jenže místo toho, aby se mu schoulila v náruči, dostal jen ledovou sprchu dalších výčitek a prudké odtažení. Jako by jeho dotek byl něčím nepatřičným.

Marek spustil ruce podél těla. Rezignovaně se na ni podíval, hluboce se nadechl a položil otázku, která v něm zrála už delší dobu: „Co bys řekla tomu, kdybychom jeli na dovolenou? Na nějaké romantické místo dobít si baterky.“

Žena při těch slovech překvapivě pookřála. Vidina úniku z každodenní šedi v ní zažehla jiskru ochoty a Marek na vteřinu uvěřil, že našel ten správný klíč. Jenže ani sluncem zalité pláže a romantická atmosféra dalekého místa nakonec neprolomily ledy jejich společného lože. Celý ten pobyt se spíš nesel v duchu příjemného trávení času dvou blízkých přátel. Přes den se smáli, povídali si a sdíleli zážitky, ale jakmile v hotelovém pokoji zhasla světla, mezi jejich těly se rozprostřela nepřekonatelná zeď chladu. Domů se vrátili sice odpočatí, ale citově stejně vzdálení, jako když odjížděli.

Uplynuly další měsíce v ubíjejícím kolotoči měnících se nálad a drásajících domácích hádek. Marek do záchrany manželství vkládal poslední zbytky své náklonnosti. Jenže s každým dalším týdnem, s každým dalším marným pokusem o sblížení se propast mezi ním a jeho ženou jen zvětšovala. Docházela mu síla i laskavost, se kterou dokázal neustále odpouštět a omlouvat její chlad. Sám sebe se v bezesných nocích ptal, zda chyba není v něm. Zda nakonec nemá pravdu ona, když mu s takovou oblibou opakovala, že je k ničemu. Začal věřit vlastním pochybnostem, že selhal jako muž, jako manžel i jako ochránce.

Proto se znovu vybičoval. K jejich desátému výročí přichystal luxusní víkend v rezortu, který jeho žena zbožňovala. Vytasil všechny zbraně, díky kterým před lety jihla a dobrovolně se mu odevzdávala. Pro jistotu, aby v klíčové chvíli neselhal pod tíhou stresu, si dokonce obstaral zázračnou modrou pilulku.

Večer vrcholil, chemie v jeho krvi zabrala a s ní stoupalo i Markovo vzrušení. Byli připraveni na privátní noční koupání ve vířivce se šampaňským a s jeho pojištěnou mužskou chloubou. Jenže pak stačilo málo. Zapomenutý skřipec do vlasů, který jí měl vzít z koupelny.

Stačila jedna banální chyba a rozjela se hysterická hádka, po které následoval její naštvaný úprk do pokoje a hlasité prásknutí dveří přímo před Markovým nosem. Zůstal stát na chodbě sám. Ponížený, odmítnutý, s pulzujícím nadělením pod županem, které nemělo kam odejít. V návalu absolutního zmaru se vrátil do opuštěného wellness ráje, kde se hodlal s pocitem naprostého vyhoření utopit.

Než se stačil proplížit do místnosti s vířivkou, vrazil do slečny z recepce. Byla to bezstarostná, mladá holka, která v něm v tu chvíli neviděla problém, ale jen zničeného, neuvěřitelně přitažlivého chlapa s velmi viditelným problémem pod provlhlým froté županem.

Marek rezignoval a v tom, co následovalo, nebylo nic romantického. Žádná levandulová vůně Aleny, žádné hluboké lidské pochopení. Byl to jen rychlý, mechanický koitus o chladnou kachlíkovou zeď hned vedle hlasitě bublající vířivky. Zoufalý pokus přehlušit vnitřní prázdnotu a ponížení živočišným třením.

Jenže ta zamýšlená rychlovka dostala nečekanou trhlinu. Ta zázračná pilulka, kterou si před hodinou s takovou nadějí vzal, totiž odmítala respektovat pravidla rychlého úniku z reality. Chemie v jeho žilách fungovala s neúprosnou spolehlivostí a ignorovala jakýkoliv Markův pocit zmaru. Z původně plánovaného bleskového ventilu se tak stala nekonečná anabáze a Marek se u té kachlíkové zdi ukájel až do brzkých ranních hodin, zatímco recepční postupně střídala fáze naprostého úžasu a naprostého vyčerpání. Když mu kolem páté ranní podávala roztřesenou rukou novou kartu, mohl se konečně odplížit zpátky na pokoj.

Při pohledu na klidně spící manželku mu v ústech zbyla jen pachuť definitivního konce.

Druhý den ráno, když si v hotelové koupelně upravoval košili a díval se do zrcadla nad umyvadlem, se poprvé na sebe podíval bez soucitu. Tohle druhé selhání už nebylo únikem z vyprahlosti. Byl to konec. Definitivní důkaz, že z Marka, který chtěl zachraňovat manželství, se stala troska.

Cesta zpět z rezortu byla nekonečným trestem odpykaným v naprostém tichu. Jakmile se však vrátili domů, Marek poprvé za celé roky nečekal, až na něj žena spustí obvyklou lavinu výčitek. Sedl si naproti ní k jídelnímu stolu a klidným hlasem nadhodil slovo, ze kterého už nebylo návratu. Rozvod.

V tu vteřinu jako by v domě vybuchla bomba. Chladná přehrada její dosavadní ignorance praskla a vystřídala ji hysterická smršť nenávisti.

„Rozvod?“ vyštěkla a její hlas okamžitě přeskočil do šíleného křiku. „Ty se chceš rozvádět?“

„Nevidím jiné řešení. To naše soužití je už jen zmar.“

„To jsi celej ty. Ty neschopnej zbabělče!“ spustila bez varování kanonádu slov, která ho měla zasáhnout na těch nejcitlivějších místech. „Místo toho, abys jako chlap řešil naše problémy, tak jsi jenom zbaběle čekal, až vyhnijou do sraček, se kterými už se nedá nic dělat!“

Marek mlčel. Ta nespravedlnost ho pálila v hrdle, ale nechal její výčitky plynout dál. Ona mu vyčítala nečinnost? Ona, kvůli které vymýšlel romantické úniky, platil drahé dovolené a ponížil se až na dno v luxusním wellness, jen aby prolomil její ledový nezájem? Všechno to byla z její strany jen bohapustá lež. Pohodlná projekce vlastních chyb na jeho záda. Za její špatné nálady vždy mohl jen on. Za její nespokojenost taky.

„Ale víš ty co? Klidně!“ pokračovala a rázovala po kuchyni s divokou gestikulací rukou. Hněv se v jejích očích bleskově transformoval do kalkulujícího zájmu. Místo toho, aby v jejím hlase zazněla alespoň stopa lítosti nad koncem společného života, nebo pokus o záchranu toho, co z nich zbylo, okamžitě začala porcovat kořist: „Promysli si, co si budeš chtít vzít z baráku a já zařídím schůzku u notáře.“

„Počkej,“ přerušil ji Marek a poprvé se mu v hlase objevil tón věcného úžasu. „To si jako automaticky necháš barák? A mě zůstane co?“

„Byt po rodičích,“ konstatovala a pokračovala v dalším výčtu rozdělování věcí.

Marek na ni zíral. Zíral na její osobnost, která se mu před očima obnažila v celé své děsivé podobě. Sledoval, jak okamžitě přepnula z hysterického křiku do chladnokrevného účetnictví a porcování majetku. Celých deset let pro ni nebyl partnerem, ale pouhým sponzorem jejích drahých rozmarů. Měla ho ráda jen tehdy, když dostala něco luxusního. Fungovala jen na pohon drahých darů a značkových věcí, se kterými se pak mohla chlubit a soutěžit se svou nejbližší kamarádkou o to, čí život vypadá na pohled úspěšněji. Byla to nekončící, nenasytná soutěž s okolím, ve kterém Marek sloužil jen jako nástroj k placení účtů.

Dál jen tiše seděl, nehájil se, protože neměl sílu ani chuť jí cokoliv vyvracet. Což byla další voda pro její mlýn výhrůžek.

„Jestli s tím máš problém, tak se klidně můžeme začít soudit o všechno! O každej podělanej talíř! Moji právníci tě svlečou z kůže, na to se spolehni! Oškubu tě tak, že ti nezbyde ani ten použitej zubní kartáček!“

„Já se nechci soudit,“ hlesl Marek, ale ta slova okamžitě zanikla v jejím dalším útoku.

„Ty jsi nikdy nebyl pořádnej chlap,“ plivla mu ta slova přímo do obličeje a oči jí plály čistým opovržením. „Jenom uřvanej, neschopnej kluk svojí maminky, kterej se hroutí z každý blbosti!“

„Já se nehroutím.“

„Ale hroutíš… Vždyť se na sebe podívej. Jak tu sedíš, div se o tebe nepokouší infarkt. Ale mě tím neoblbneš. Jen to na mě hraješ.“

Marek neuhnul pohledem, i když tahle nespravedlivá rána zasáhla obnažený nerv jeho sebeúcty. Ta lavina urážek, obviňování a chladnokrevného ponižování gradovala s každou další minutou. Žena do něj bušila vším, co za ta léta mechanického soužití nastřádala ve své jedovaté zbrojnici, a s gustem sledovala, jak ho obírá o poslední zbytky lidské důstojnosti. A pak vytasila tu nejtoxičtější zbraň, jakou žena proti chlapovi má.

Hlasitě a jízlivě se zasmála. „A víš, co je na tom všem nejvtipnější? Že ty si v té své chlapské pýše asi fakt myslíš, jak jsi skvělej. Chceš slyšet pravdu? V posteli jsi za nic nestál. Nikdy jsi to neuměl. Celý roky to byla jenom nudná, trapná povinnost.“

Marek na vteřinu ztuhl. V mysli mu bleskla levandulová vůně Aleny i ta maratonská noční směna se slečnou z recepce, které mu v uplynulých dnech dokázaly pravý opak. Podíval se své ženě přímo do těch zlostí stažených očí a poprvé za celý den promluvil pevným, chladným hlasem: „Jenže na to musejí být v té posteli dva, ženuško. A ty jsi tam už hodně dlouho nebyla.“

Ženina tvář náhle zkameněla, ústa se jí pootevřela k další uštěpačné odpovědi, ale z hrdla se jí místo jedu vydralo jen podivné, přerušované vydechování. Poslední zbraň selhala a v její zbrojnici už nic nezbylo.

Vteřinu nato se ta ledová přehrada definitivně protrhla. Její tělo se prudce otřáslo a ona se sesypala na kuchyňskou židli. Zakryla si obličej dlaněmi a místnost poprvé za celá ta léta neprořízl křik, ale zoufalý, srdcervoucí pláč. Upřímný pláč ženy, která v tu chvíli nahlédla do prázdna svého nitra a pochopila, že její manželství právě skončilo absolutním krachem.

Marek tam stál, opíral se rukama o hranu jídelního stolu a sledoval její chvějící se ramena. Ve vteřině z něho vyprchal vztek a vystřídala ho tíživá bezmoc. Pohled na její slzy v něm probudil poslední umírající zbytek ochranitelského reflexu, ale nohy ho k ní už nepustily. Věděl, že jakýkoliv dotek by byl lží. A tak tam jen stál, upíral oči do podlahy a nechal ze svých vlastních očí kanout slzy. Byl to křečovitě skrývaný pláč muže, který v téhle kuchyni neoplakával ztracenou lásku, ale obrovskou osobní prohru.

Ty emoce, které v sobě celé roky tak pečlivě dusili pod pokličkou manželské povinnosti, teď volně bublaly v tichu domu a odplavovaly poslední zbytky iluzí. Už nebylo co říct. Všechno podstatné bylo vyřčeno.

Uplynuly dlouhé měsíce.

Marek během nich nesčetněkrát otevřel stará alba s fotografiemi, pročítal dávné zprávy v telefonu a vracel se ke společným rokům s urputností člověka, který se zoufale snaží pochopit krach jejich manželství. V bezesných nocích podrobně zkoumal každou jejich hádku, každé tíživé mlčení i každý zdánlivě banální okamžik, který mohl udělat jinak. Hledal vlastní chyby. Potřeboval je najít – už jen proto, aby v hloubi duše obhájil ženu, se kterou prožil dekádu života, a aby nezapomněl, že ji kdysi miloval. Některé odpovědi skutečně našel. Měl pracovat méně. Měl s ní častěji mluvit a mnohem dřív upřímně přiznat, že je nešťastný. Jenže ty ostatní odpovědi nenašel. Ať se v čase vracel kamkoli, stále narážel na tu samou ledovou prázdnotu, která mezi nimi poslední roky rostla jako nepřekonatelná zeď.

Když pak o půl roku později seděl naproti své ženě v chladné soudní síni u rozvodového jednání, necítil vztek, nenávist ani triumfální zadostiučinění. Zbyla jen únava. Únava muže, který po tolika letech marného boje konečně přestal zachraňovat něco, co se zachránit nedalo.

Pokud vás dnešní příběh zaujal, můžete si poslechnout i jeho audioverzi v mém podcastu Příběhy od Čapkové, kde své povídky sama načítám.

Foto a grafická úprava od režiséra a výtvarníka: Miloš J. Kohout

Nejnovější články najdete na mém profilu na Médium.cz: Články

Setkání s Alenou Hrachovcovou: Když knižní debut vycházel v nákladu 60 000 výtisků

Jedna nenápadná věta. Jedno číslo. A najednou jsem měla pocit, jako by se přede mnou otevřely dveře do úplně jiného knižního světa. Světa, ve kterém se debutové romány prodávaly v desetitisících výtisků. Co se za pouhých několik desetiletí změnilo?

Číst celý článek

Jsou setkání, která přijdou nečekaně, ale zůstanou v člověku mnohem déle než hlučné večery, na které si druhý den už nikdo pořádně nevzpomene.

Přesně takové bylo moje setkání s Alenou Hrachovcovou. Seděla proti mně s klidem ženy, která nepotřebuje připomínat, co všechno dokázala. Bylo to patrné z každého jejího gesta i způsobu, jakým vyprávěla. Uprostřed rozhovoru, který se nesl místností mezi sklenkami vína, tlumeným smíchem a drobnými útržky cizích vět, jen mimochodem poznamenala, že je také spisovatelkou.

A právě v tom „také“ bylo něco odzbrojujícího.

Žádná okázalost. Žádná potřeba zdůrazňovat vlastní úspěchy. Jen prosté konstatování ženy, která kdysi sedla ke stolu a začala psát. Vyprávěla mi o svých začátcích. O době konce devadesátých let, kdy čtenáři dychtivě objevovali nové autory, nové příběhy i svobodu témat, která byla dlouhé roky zavřená za pomyslnými dveřmi. Byla to doba, kdy knihy ještě nemusely soupeřit s nekonečným proudem videí, příspěvků a notifikací. Byly přirozenou součástí života mnoha domácností a čtenář si k nim hledal cestu jinak než dnes. Zeptala jsem se jí na náklad její prvotiny a její odpověď mě na okamžik připravila o řeč.

Šedesát tisíc výtisků.

Ano. Ještě jednou.

Šedesát tisíc. Myslím, že každý autor, který dnes drží v ruce svou první knihu vydanou v nákladu tisíc kusů, pochopí, co se mi v tu chvíli honilo hlavou. Nebyla v tom závist. Spíš směs úžasu, obdivu a zvláštní nostalgie nad tím, jak dramaticky se knižní svět během několika desetiletí proměnil.

Poslouchala jsem ji a měla pocit, jako by otevřela starou zásuvku plnou dopisů, jejichž vůni už dnešní doba téměř nezná. A čím déle jsem jí naslouchala, tím víc jsem si uvědomovala, že onen pomyslný „zlatý věk“ nebyl jen o vysokých nákladech nebo menší konkurenci. Byl především o prostoru. O čase. O trpělivosti čtenářů i nakladatelů. O době, kdy příběhy nemusely křičet, aby byly slyšet. Dnes je všechno jinak.

Knih vychází nesrovnatelně více, český trh zaplavují stovky zahraničních titulů a marketing často rozhoduje dřív, než čtenář vůbec otevře první stránku. Čtenářská pozornost se tříští mezi sociální sítě, streamovací platformy, podcasty i další digitální obsah.

Na spisovatele je vyvíjen obrovský tlak uspět okamžitě. Nejlépe během několika málo týdnů. Místo psaní se stává také fotografem, kameramanem, střihačem, marketérem i správcem vlastních sociálních sítí.

Ne proto, že by chtěl. Ale proto, aby jeho kniha nezapadla mezi tisíce dalších.

Během našeho setkání jsem necítila hořkost. Spíš tichý povzdech nad dobou, která měla pro knihy jiný rytmus. Pomalejší. Trpělivější. Možná v něčem naivnější, ale zároveň nesmírně lidský.

Ta doba měla své neopakovatelné kouzlo, které je už sice nenávratně pryč, ale jeho ozvěna, v té místnosti plné diskutujících lidí, s námi byla dál.

A přesto spisovatelé stále usedají ke klávesnici.

Ne kvůli algoritmům ani číslům. Ale kvůli okamžiku, kdy se příběh vydá na cestu od jednoho člověka k druhému.

A právě v tom je, navzdory všem změnám, literatura pořád stejná.

Fotografie od režiséra a výtvarníka: Miloš J. Kohout

Nejnovější články najdete na mém profilu na Médium.cz: Články

Laskonka aneb Jak jsem se projedla k absolutní svobodě

Kolik kilogramů navíc ještě unese láska? A kdy se z dobře míněné péče stane vězení, které člověku vezme chuť nejen k jídlu, ale i k životu?Hořkosladká povídka o jedné laskonce, pěti kilech navíc a síle obyčejného přijetí. 

Číst celý článek

Pokud dáváte přednost poslechu: Podcast Příběhy od Čapkové

Sladké prý nevyřeší žádný problém. Jako by to salát, který mi František s oblibou servíruje každý večer, snad dokázal. Zato tahle laskonka se o to alespoň snaží. Božínku, a jak se na mě z toho talířku usmívá. Kráska s nadýchaným krémovým bříškem, která mě na rozdíl od zbytku světa nesoudí. Je na čase, abys mi už polaskala chuťové pohárky.

„Netláskej se furt tím sladkým.“

Věta, po které mě okamžitě přejde chuť. Pokládám laskonku zpátky na talířek – pro mě nepochopitelně zakázanou substanci – a podívám se na matku. Ta se do té své zakousne s nevídanou radostí, a ještě větší má z tátova poplácání po jejím monumentálním pozadí.

„Maminko, jen si dopřej,“ pobízí ji táta a hledí na ni s takovým obdivem, jako by před ním nestála jeho padesátiletá manželka, ale samotná Afrodita. V jejich neutuchajícím laškování pokračují dál, jako bych tu vůbec nebyla. Stojí u kuchyňské linky, a když už to vypadá, že ji táta čapne za kypré boky, posadí na dubovou desku a rozehraje další dějství z nekonečného seriálu Rodiče a jejich erotické intermezzo, v posledním záchvěvu příčetnosti se zarazí.

„A co František?“ otočí se ke mně s přehrávanou účastí a s náznakem rozpačitosti se snaží uklidnit své choutky.

„Dobrý…“ utrousím a prstem dloubu do svého nedojedeného zákusku.

Ztloustla jsem. A to, že pouhá tři kila navíc způsobila rozkol v našem manželství, se mi daří před našimi úspěšně tajit. Polykám tu hořkost společně s posledním drobkem laskonky, který jsem si jazykem pracně vydolovala ze zubů.

„Prý dostal výbornou zakázku,“ zamumlá matka s plnou pusou a v koutcích se jí objeví krém, který by táta nejradši slízl. A kdyby mohl, olízal by ji celou.

Ano, můj uznávaný muž, architekt První bytové, získal zakázku snů. Dřel na plánech i ve svém volném čase a zbytek energie vypotil v posilovně. Byl posedlý milimetrovou přesností nejen na výkresech, ale i na vlastním těle. Bodejť by si pak nevšiml mého prvního kila navíc. Po měsíci druhého. A koncem léta i třetího.

Tři kila, která visí nad naším manželstvím jako Damoklův meč. Jako by manželský slib měl ještě poznámku pod čarou: v dobrém i zlém, ve zdraví i nemoci – ale jen pokud se vejdeš do tabulek BMI.
„Tak já už raději půjdu,“ oznámím polohlasem a zvedám se ze židle.

„Už Leni?“

Mámina otázka o Františkově zakázce zůstane viset ve vzduchu bez odpovědi. Táta mě láskyplně obejme a já se k němu na chvíli přitisknu. Jejich otázky jsou dnes jen zdvořilostní a na obsahu odpovědi nezáleží. Jejich svět je plný jich samotných a pro mé manželské chmury v něm není místo. Je mi jasné, že jim tu překážím.

„Tak pozdravuj Františka!“ zavolá za mnou ještě máma z kuchyně, zatímco mě táta s úsměvem tlačí do chodby. Vím přesně, co se stane vteřinu poté, až zmizím z jejich bytu. Ta dubová deska linky zažije věci, u kterých jako jejich dcera opravdu asistovat nechci.

Teprve když za mnou zaklapnou vchodové dveře, konečně vydechnu. Na čerstvém vzduchu mě ale okamžitě dožene realita. Cestou k autu se mi do hlavy začnou vkrádat pochybnosti hnusné jako listopadová plískanice.

Než jsem přibrala, měla jsem šedesát pět kilo. Při mé výšce naprosto ideální váha. Jenže František ze mě za poslední tři měsíce udělal chodící neurotičku. Tři kila. Pouhá tři kila navíc, kterých by si normální chlap nevšiml. Jenže můj muž je architekt a miluje čisté linie. A já pro něj teď očividně představuju neestetickou stavbu určenou buď k demolici, nebo ke kompletní přestavbě. A to od základů.

Nastartuju svého Renaulta a celou cestu domů přemýšlím, proč dobrovolně žiju v takovém vězení. A jak je možné, že moje máma, která má do ideálu krásy daleko jako Praha do Tokia, žije v absolutním slastném bezpečí, a já se bojím doma i nadechnout, abych náhodou neroztáhla hrudní koš o milimetr víc, než určují Františkovy tabulky?


S touhle tísnivou myšlenkou zaparkuju před naším domem. Chvíli jen tak sedím s rukama na volantu a sbírám odvahu. Pohled na bezchybný bytový komplex, na jehož návrhu se František osobně podílel, mě pokaždé spolehlivě ochromí. Vystoupím, projdu sterilně čistou chodbou a vyjedu výtahem do třetího patra. Otočím klíčem v zámku a vkročím do našeho bytu. Tedy přesněji řečeno – do Františkova chrámu minimalismu. Nikde nesmí ležet ani smítko, boty v předsíni musí svírat se stěnou přesně pravý úhel a nedejbože, abych nechala klíče položené jinde než uprostřed designové misky.

„Ahoj,“ zavolám, ale z pokoje ke mně doléhá jen rytmický zvuk domácího trenažéru.

František je v obýváku. Šlape na rotopedu s tak urputným výrazem, jako by jel finále Tour de France. Na sobě má funkční triko, které dokonale kopíruje jeho vyrýsované břišáky, a z uší mu trčí bezdrátová sluchátka. Když mě spatří, nesleze. Jen zpomalí tempo a sjede mě pohledem od hlavy k patě. Tím svým rentgenovým pohledem, kterým obvykle měří nosnost obvodových zdí.

„Ahoj. Byla jsi u vašich?“ zeptá se.

„Jo. Na chvíli jsem se u nich zastavila.“

František znechuceně semkne rty, aniž by přestal šlapat do pedálů. „Předpokládám, že tvoje matka zase pekla.“

„Pekla... laskonky.“

„Laskonky,“ vyhrkne s neskrývanou hrůzou. „Čistý rafinovaný cukr a transmastné kyseliny. Doufám, že jsi je nežrala.“

Žrala. Teda jenom půlku, než mi tu druhou matka znechutila, pomyslím si, ale nahlas raději hrdinně zalžu: „Neboj, odmítla jsem je.“

„Dobře děláš,“ spokojeně přikývne a konečně sleze z kola.

Vezme do ruky ručník, otře si čelo a přistoupí ke mně. Čekám pusu na uvítanou. Místo toho mě chytne kolem pasu a jeho prsty se mi zaryjí do boků, jako by testoval tloušťku izolační vrstvy na novostavbě. Připadám si spíš jako stavba po kolaudaci, na které se objevily první skryté vady než jako novomanželka.

„Je to tam už znát, zlato,“ povzdechne si s upřímným zármutkem v hlase, jako by mi právě diagnostikoval smrtelnou chorobu. „Ta tři kila prostě nechceš. Kazí to celou tvou siluetu. Dokonalá architektura těla vyžaduje disciplínu.“

Odtáhne se, lokne si z iontového nápoje a hodí po mně černý plastový shaker.

„Namíchal jsem ti protein. Místo večeře. A zítra ráno jdeš se mnou do fitka. Domluvil jsem ti lekci s Lindou. Je to profík, ta tě dostane zpátky do tabulek.“

Zírám na ten plastový kelímek v ruce a v duchu vidím mámu, jak se potí v tátově náruči na dubové desce kuchyňské linky. Tady se nepotí z lásky. Tady se potí z normy.
 

V sedm ráno vedu v mučírně, které František familiárně říká fitness centrum, boj o holý život.

„Ještě tři opakování, pojď, lokty víc k tělu!“ křičí mi do obličeje Linda.

Linda je biologický zázrak. Očima sleduju její odcházející postavu – legíny má zaříznuté tak hluboko v půlkách, že to popírá zákony anatomie, na břiše nemá kůži, ale obkladačky, a její culík kmital s přesností vojenské přehlídky.

Na mně v tuhle chvíli není estetického vůbec nic. Ležím na lavici, oči mi lezou z důlků a nad obličejem třesoucíma se rukama držím činku, jejíž váha mi každou vteřinu rozdrtí nos. Ruce se mi klepou tak strašně, že sotva držím balanc, a svaly mi hoří čirým vysílením.

„Františku…“ zachrápu zoufale, když mi osa činky klesne nebezpečně blízko k nosu. „Pomoc…“

Můj manželský ochránce mě však nevnímá, přestože stojí přímo vedle mě. Pravou ruku se ležérně opírá o stojan činky, ale pohledem sleduje Lindu, která k němu právě ladně doklouzala s čistým ručníkem.

„Víš, Lindo, ta tvoje postava je prostě absolutní umělecké dílo,“ doléhá ke mně Františkův sametový, laškovný hlas skrze dunění technohudby. „Na tobě není jediný gram tuku navíc. Radost pohledět.“

Linda hodí culíkem, zasměje se tónem, který má evokovat křehkou dívku, ačkoliv by svými bicepsy dokázala rozdrtit cihlu na prach, a jemně dloubne prstem do Františka. „Ty jsi hroznej svůdník, Fando. Ale děkuju. Chce to prostě disciplínu. S tvojí ženou to zvládnu, neboj. Ty začínající faldíky spálíme rychle.“

Začínající faldíky?!

Vzteky mi pumpne do žil zbytek adrenalinu, takže činku s hlasitým třesknutím odhodím do stojanu sama, až se otočí polovina osazenstva fitka. Otřu si zpocené čelo do erárního ručníku a chci Františkovi říct, kam přesně si může ty své komplimenty strčit. Jenže on už moji existenci opět úspěšně vytěsnil.

„Namícháš mi ten nový spalovač, Lindo? Dáme si ho na baru, potřebuju s tebou probrat Lenčin cvičební plán,“ zašvitoří můj muž. Otočí se ke mně zády a s pohledem upřeným na její dokonale vypracované pozadí s ní odchází.

Linda se k němu tiskne víc, než je nutné, a František se vedle ní úplně rozplývá. Stejně jako se rozplývá můj táta v přítomnosti matky. Jenže mého tátu ta bezpodmínečná láska nic nestojí a máma mu ji ráda oplácí. O nějaké Františkově lásce ke mně nelze vůbec mluvit. On miluje jen milimetrovou dokonalost a SketchUp, ve kterém si ve 3D modeluje své ideály. A já si tenhle jeho fanatismus musím ještě sama platit. Stálo mě to dva tisíce! A s každou další zbytečnou minutou na téhle lavici mám čím dál větší pocit, že bych měla okamžitě zažádat o azyl v nejbližší cukrárně.

Na Lindu jsem se vykašlala hned po třetí lekci, kdy se mě pokusila přesvědčit, že celerový řapík má stejnou chuť jako vanilkový rohlíček. Nemá. Ani omylem. Moje fitness kariéra tak skončila dřív, než vůbec začala. Sychravý podzim převzal vládu nad městem a já jsem s nesmírnou úlevou vyměnila zaříznuté legíny za vytahané huňaté svetry. S vědomím, že moje manželství už stejně visí na tenkém vlásku, jsem se vrátila ke svému normálnímu životu. A k laskonkám.

Zatímco venku padalo listí a dny se krátily, já jsem si v tichosti pěstovala další faldíky. Koncem listopadu váha s konečnou platností ukázala dalších sto dvacet dekagramů čisté radosti navíc. Celkově pět kilo nad Františkův limit. Byla jsem pro něj v podstatě černá stavba, která hrubě narušuje estetický ráz krajiny.

Jenže v našem minimalistickém chrámu se začaly dít podivné věci.

Můj dokonalý muž, ten chodící ideál krásy, začal chřadnout. Nejdřív to vypadalo, že ho jen vyčerpává ta jeho zakázka snů, ale pak se ty anomálie začaly stupňovat. František, který dřív vyskočil z postele v šest ráno jako vojenský kadet na rozcvičku, teď vstal jen s hlasitým zastřeným zasténáním.

„V tomhle bytě je nesnesitelná kosa,“ vrčel každé ráno a navlékal si na sebe termoprádlo, ačkoliv radiátory jely na maximum a já doma chodila v tričku s krátkým rukávem.

Pak přišla ta největší rána pro jeho neotřesitelné ego. Jeho milimetrově vyrýsované tělo začalo zničehonic zadržovat vodu a měknout. Zpočátku to samozřejmě sváděl na mě.

„Co jsi dala do té omáčky?“ obořil se na mě jednoho večera u stolu a znechuceně si prohlížel svůj odraz v naleštěném skleněném příborníku. „Podívej se na mě! Mám děsný břicho a oteklá víčka. To je tou tvou nezdravou stravou. Ty mě normálně sabotuješ!“

„Nedala jsem tam nic, co by bylo nezdravé, Františku,“ odpověděla jsem s ledovým klidem a pod stolem si s chutí ulomila čtvereček z tajně propašované čokolády.

Jeho posedlost se změnila v hysterii. Začal cvičit dvakrát denně. Linda mu v posilovně soucitně dělala dvojnásobné dávky spalovačů, ale Františkovo tělo jako by vstoupilo do generální stávky. Místo toho, aby váha klesala, se jeho obličej začal podivně nafukovat do tvaru, který měl k vysněným ideálům hodně daleko. Připomínal spíš naducaný kynutý knedlík. Byl neustále unavený, bez nálady, kůže mu vysychala a ta jeho slavná energie, kterou dřív oslňoval fitness trenérky na baru, byla ta tam.

Byl to začátek konce. František se začal nekontrolovatelně zaoblovat a s každým novým špíčkem na jeho břiše ze mě padal ten roční nános úzkosti. Vedle toho oteklého, věčně zmrzlého těla jsem se se svými pěti kily navíc najednou cítila neuvěřitelně lehce, svěže a svobodně.

A přesně s tímhle pocitem vítězství přišel den, který začal naprosto hříšně.  

Seděla jsem v naší zastrčené městské cukrárně, na talířku měla svou třetí laskonku a s tichým triumfem vzpomínala na všechny ty Františkovy zázračné proteinové koktejly. Užila jsem si každé sousto té křehké krásky s vědomím, že dneska mi chuťové pohárky nikdo neznechutí.

Jenže u vedlejšího stolu seděl muž a fascinovaně sledoval můj posvátný obřad. Hltal očima každý můj pohyb, jako by se nedíval na ženu ládující se cukrem, ale na bohyni neřesti. Neměl na sobě elastické funkční tričko, nechystal se na maraton, ani na mobilu zběsile nepočítal glykemický index. Měl na sobě skvěle padnoucí tvídové sako a v očích uhrančivý pohled. Bylo to jako jarní tokání ptáků, tichá, ale naprosto zřejmá hra dravce a kořisti. Moje nekompromisní vášeň pro sladké ho očividně vyburcovala jako adrenalin toreadora před skolením býka v jásající španělské aréně.

Když si objednával druhý větrník, podíval se mi přímo do očí, zvedl se a bez sebemenšího zaváhání přešel k mému stolu.

„Smím?“ zeptal se sametovým hlasem, a aniž by čekal na odpověď, ladně se posadil naproti mně. Položil svůj talířek s větrníkem těsně vedle mé laskonky. „Omlouvám se, ale nemohl jsem si pomoct. Dívat se na vás, jak jíte, je jako dívat se na jednu z Grácií od Rubense. Člověk má náhle pocit, že současná ženská krása konečně zase dostala chuť k jídlu.“

Byl to moment absolutního jiskření. Vlastně spíš rafinovaného cukření. Sjel mě obdivným pohledem od hlavy až k mým pěti kilům navíc a v jeho očích nebylo ani stopy po tabulkách BMI. Bylo tam jen čisté, chlapské uznání.

„Laskonky jsou moje slabost,“ hlesla jsem a poprvé po roce jsem se nezačala červenat studem, ale vzrušením.

„Odteď jsou i mojí slabostí,“ usmál se. Jeho pohled na vteřinu sklouzl k mým prstům a zastavil se na zlatém kroužku snubního prstýnku. V očích se mu zablesklo mírné zklamání, ale nakonec vyndal z dávkovače papírový ubrousek a elegantním tahem na něj propiskou napsal své telefonní číslo.

„Vím, že to možná bude vypadat drze,“ dodal spikleneckým hlasem, zatímco u servírky objednával rudou marcipánovou růži, kterou do ubrousku vzápětí s noblesou zabalil. „Ta je pro vás. Kdybyste měla chuť ještě zhřešit.“

Bez dalších slov vstal a nechal mě u stolu samotnou.

Myslela jsem, že se mi zastaví srdce. Z cukrárny jsem domů doslova doklopýtala na obláčku snění. Celé moje tělo zaplavilo lechtivé mravenčení, kterému jsem už po tom roce s Františkem pomalu chystala pohřeb. Znovu jsem žila.

Jenže hned ve dveřích mě probrala ledová sprcha reality.

V předsíni stál František. Tedy to, co z mého muže zbylo. Vypadal, jako by se mu právě zřítila novostavba přímo před nosem. V ruce svíral bílou obálku s logem endokrinologie a v jeho kdysi sebevědomém obličeji se zračil čistý, existenciální děs.

„Je konec,“ zašeptal dramaticky. „Moje tělo mě zradilo. Ta těžce vydřená architektura je v troskách.“

„Co se stalo, Františku?“ zeptala jsem se, zatímco mi v kapse kabátu příjemně hřál lístek s telefonním číslem od neznámého ctitele z cukrárny.

„Zpomalená štítná žláza! Chápeš to?“ vyhrkl s pláčem na krajíčku a sesunul se na naši drahou lavici. „Můj organismus si prostě vyrábí tuk z čistého vzduchu! I kdybych pil jenom destilovanou vodu a cvičil s Lindou do úmoru, budu tloustnout! Ztratil jsem kontrolu nad vlastním tělem.“

Zírala jsem na svého muže. Na muže, který mě měsíce terorizoval kvůli pěti kilům. Na muže, který mi odpíral jídlo a nutil mě zvedat činky, jež mě málem zabily, jen aby mě udržel ve svých tabulkách. A teď tu sedělo bezmocné lidské želé, odsouzené k doživotnímu boji s vlastní váhou.

V té vteřině se ve mně něco definitivně zlomilo. Poslední zbytek soucitu vyprchal stejně rychle jako bublinky z iontového nápoje.

„To je mi líto, Františku,“ řekla jsem naprosto klidně. Došla jsem ke stolu, vytáhla z kabelky propisku a položila před něj rozvodové papíry, které jsem měla připravené už měsíc. „Ale víš, jak jsi sám říkal... Forma sleduje funkci. A já už v téhle tvojí nefunkční stavbě prostě odmítám bydlet.“

Podepsala jsem se rázným, elegantním písmem, sbalila si kufr a nechala Františka napospas jeho vlastním tabulkám BMI. Venku na mě čekal nový den, pět kilo naprosté svobody a jedno telefonní číslo na zmačkaném papírovém ubrousku, které jsem měla v plánu vytočit hned na první křižovatce.

Foto a grafická úprava od režiséra a výtvarníka: Miloš J. Kohout

Nejnovější články najdete na mém profilu na Medium.cz: Články

Štěstí z druhé ruky aneb Proč tak rádi obdivujeme cizí životy

Proč jsme tak přesvědčení, že ti druzí žijí šťastnější život? A kolik z toho, co jim závidíme, existuje jen v naší vlastní představivosti?

Číst celý článek

Život má zvláštní, občas až krutý smysl pro ironii. Lidské osudy proplétá s takovou lehkostí, že nad tím někdy zůstává rozum stát.

Žijeme v době posedlé představou o štěstí těch druhých. Přes filtry sociálních sítí, mezi řádky letmých rozhovorů u kávy nebo přes ploty vlastních zahrad nahlížíme do cizího životů a z několika pečlivě naaranžovaných okamžiků si skládáme příběhy o dokonalých manželstvích, bezchybných rodinách a lidech, kterým osud rozdal lepší karty. Přitom vidíme jen to, co nám sami dovolí zahlédnout.

Lidské vztahy přitom nejsou jednosměrná ulice. Jsou spletí neviditelných vláken, která nás propojují ve chvílích, kdy to nejméně čekáme. Stačí jen na vteřinu odhrnout oponu téhle celospolečenské přetvářky a podívat se za kulisy. A právě tam často zjistíme něco překvapivého. Že vzhlížíme k člověku, který by ve stejnou chvíli dal všechno za to, aby mohl žít náš docela obyčejný život.

A přesně o tom je i tento krátký příběh.

Klára odjakživa záviděla své kamarádce Janě jejího muže. S obdivem jí u kávy opakovala, že měla v životě neuvěřitelné štěstí. Když se ale vrátila domů, sesunula se do svého proleženého gauče, otevřela pytlík chipsů a nechala se pohltit nekonečným seriálem. Tam se cítila bezpečně. Televizní hrdinové po ní nikdy nic nechtěli. S každým dalším rokem se do toho gauče bořila o něco hlouběji. Jako by v měkkých polštářích a cizích osudech hledala útočiště před tím vlastním. Ten vlastní pomalu přestávala žít. Vyměnila ho za životy seriálových postav a trpělivě čekala, že se jednou stane zázrak. Že štěstí zazvoní u dveří samo, aniž by mu musela jít naproti.

Jenže realita Janina domova měla ke snové telenovele zatraceně daleko.

Pokaždé, když večer dorazila domů obtěžkána těžkými taškami s nákupem, její tři muži – manžel a dva synové – seděli v obýváku. Netečně popíjeli pivo, sledovali fotbal a její příchod neocenili ani letmým otočením hlavy. Jana odložila nákup a zamířila rovnou do kuchyně. Cestou posbírala ze země špinavé prádlo, naplnila pračku a starými kleštěmi ještě narychlo dotáhla uvolněné záchodové prkénko. Až o dvě hodiny později, když unaveně stála u plotny, se k ní manžel zezadu přitiskl. Pevně ji objal kolem pasu, políbil na krk a zašeptal otázku, kterou jí kladl s železnou pravidelností.

„Co bude k večeři, miláčku?“

Ten samý milující manžel pak každé ráno odcházel do práce, kde hned v malé firemní kuchyňce s oblibou poplácal Kláru po zadečku. Obdivoval její kypré tvary a říkal jí, že je jako Věstonická Venuše. Klára po něm pokaždé koketně sekla rukou, ale přitom se usmívala jako sluníčko. Nabídla mu kávu, a když mu ji s podmanivým pohledem nesla do kanceláře, knoflíček na její napnuté halence div nepraskl. Za okamžik už ležela břichem opřená o stůl a Janin muž se v ní s bezcitnou mechanickou samozřejmostí uspokojil. Celé to netrvalo ani půl minuty. Když od něj odcházela, vítězoslavně se usmívala. Měla pocit, že si právě utrhla kus Janina štěstí, ale netušila, že dostala jen drobky z cizího stolu.

Jana mezitím, netušíc nic o tajných kancelářských rituálech svého muže, bloumala ulicemi města. V parku minula muže, který se s dětským nadšením smál dvěma dovádějícím psům. Smál se tak nahlas, až se za ním lidé otáčeli. Janě to nedalo. Ten nakažlivý smích ji přinutil zastavit se a zahledět se stejným směrem. Zpočátku jí ten neznámý muž připadal jako naprostý blázen, ale když chvíli sledovala ty skotačící psy a jejich paničky, které opodál horlivě diskutovaly a divoce u toho rozhazovaly rukama, cosi v její sevřené hrudi povolilo. Uvědomila si, jak neuvěřitelně bezprostřední ta zvířata jsou. Jak málo vlastně stačí k obyčejnému štěstí, když člověk konečně odhodí masky dospělosti a přestane se neustále kontrolovat.

Ten zdánlivý blázen z parku se později vrátil do svého prázdného bytu. Ve dveřích jen shodil kabát, nazul kolečkové brusle a okamžitě vyrazil k nedalekému jezeru, aby se pokochal klidnou krásou odpolední přírody. Po kilometru rychlé jízdy si lehl na své oblíbené místo v trávě, utrhl stéblo, dal si ho mezi zuby a zavřel oči. Myslel na Janu, kterou před chvílí potkal v parku. Byla to krásná žena s neuvěřitelně hlubokýma očima a zvláštním, smutným úsměvem, který ho uhranul. V té samotě uprostřed šumících luk se zasnil a při intenzivní vzpomínce na její tvář se rozhodl skoncovat se svou dlouholetou samotou. Povzbuzený novým impulsem se zvedl a odbruslil na pozdní oběd do své oblíbené restaurace, kde s úsměvem zjistil, že dnes vaří jeho oblíbeného španělského ptáčka.

Vrchní servírka Dana měla toho osamělého podivína upřímně ráda. Pokaždé, když dorazil, dokázal ji svým bezprostředním chováním rozesmát a zvednout náladu. Vždycky jí na stole nechal velkorysé spropitné, srdečně poděkoval za péči a nikdy nezapomněl poslat pochvalu do kuchyně. Dana moc dobře věděla, že ji zase zkusí nesměle pozvat na rande, a už věděla, co udělá. Místo sebe mu dohodí svou svobodnou sestru Kláru. S tímhle spiknutím v mysli odešla do zázemí kuchyně, kde za zavřenými dveřmi něžně políbila svou životní lásku Květu. Dana byla šťastná, že ji má, a že v tomhle složitém světě plném přetvářky našly svůj bezpečný přístav.

Když Květě skončila ranní směna, svlékla zástěru a šla nakoupit do místního supermarketu. U regálu s pečivem si náhle všimla Jany a nedokázala od ní odlepit zrak. Květa odjakživa bytostně nesnášela lidský chlad a ze všeho nejvíc ji bolelo vidět smutné, odevzdané ženy. Bez váhání k ní přistoupila a pevným hlasem se zeptala, zda pro ni může něco udělat, zda nepotřebuje pomoc. Jana, zvyklá na lhostejnost vlastního domova, to nejprve překvapeně odmítla. Jenže Květa měla v sobě hluboké porozumění a neustoupila. Udělala krok blíž a hřejivou dlaní pohladila Janinu unavenou tvář.

„Nezašla byste si se mnou na kávu?“

Jana pod tím nečekaným dotykem cizí ženy ztuhla. V hlavě jí bleskla palčivá otázka, kdy se jí vlastně naposledy někdo dotkl s takhle opravdovým zájmem. Kdo v jejím okolí vůbec kdy poznal, jak strašně nešťastná ve svém naoko dokonalém životě je?

Pocítila obrovskou úlevu, že její skryté rány konečně někdo uviděl. Podívala se do Květiných chápavých očí a její nabídku nakonec s vděčností přijala.

Možná právě takhle vypadají lidské osudy.

A kdo z nich byl nakonec šťastný?

Možná nikdo.

Možná všichni.

Fotografie od režiséra a výtvarníka: Miloš J. Kohout

Nejnovější články najdete na mém profilu na Médium.cz: Články

 

Křížek na čelíčko aneb Když čas nedokáže zahojit všechny rány

Existují lidé, na které se nezapomíná. Ne proto, že bychom nechtěli, ale protože se staly součástí toho, kým jsme. Dá se vůbec osvobodit od osudové lásky? Psychologická povídka o vzpomínkách, posedlosti, umění a druhých šancích. 

Číst celý článek

Pokud dáváte přednost poslechu: Podcast Příběhy od Čapkové

„Dobrý sváteční den má Drahá. Dovolil bych si vám popřát k dnešnímu významnému dni. Přijměte dvojité, bezneřestné políbení na obě tváře jako vyjádření upřímného přání k dlouhodobému úspěšnému boji s tím zákeřným neduhem, jenž vás však nikterak nelimituje ve vašem životním rozletu a plnění si snů a tužeb. Dále vinšuji neutuchající pohlavní svěžest a múzu v tvorbě, jež vás evidentně zcela naplňuje.“

Jeho přání měla přesnost švýcarských hodinek. Rok co rok přicházela se stejnou mrazivou pravidelností a dělila její narozeninový den na dvě poloviny – ochromující čekání a následný pád.

Ten den byla už od rána v zajetí podivného bezvládí. Mobilní telefon na stole se měnil v tikající bombu a každé jeho pípnutí jí vrazilo jehlu strachu přímo pod žebra. Když se na displeji konečně rozsvítilo jeho jméno, veškerá racionální obrana, kterou dvanáct měsíců pracně budovala, se zhroutila během jediné sekundy. Tělo převzalo vládu nad rozumem. Mohla si stokrát opakovat, že už je dost silná, že už ji ta stará slova nemají jak zlomit. Jenže hluboko uvnitř věděla, že si to jen nalhává. Že na tuhle chvíli celou dobu čekala.

Oči jí hladově přelétaly po řádcích a s každým dalším slovem se jí do krve rozlévalo to známé chvění. Ta palčivá rozkoš, kterou v ní nikdo jiný nedokázal probudit. Kristián věděl, jak zabíjet s noblesou. Stačilo pár formálních, starosvětsky zdvořilých vět, pod jejichž povrchem pulzovala erotická dráždivost. Kontrast slov „bezneřestné políbení“ a „pohlavní svěžest“ jí v mžiku vrátila všechno. Opět na sobě cítila tíhu jeho těla, do nosu ji udeřila nezaměnitelná vůně jeho kůže a na krku ji zastudil jeho zrychlený dech.

Byl pryč, a přesto v té chvíli stál s ní v pokoji.

Věděla, že zůstat s ním by znamenalo zešílet. Její pracně budovaný život by se zbortil jako domeček z karet. Tenkrát našla sílu odejít, ačkoliv ji bolest z toho rozhodnutí málem roztrhla vedví. Jak absurdní bylo opustit člověka, kterého milujete víc než svůj vlastní život. Jenže to křehké štěstí příliš často střídala prázdnota, ve které přestávala poznávat sama sebe.

Prsty se jí třásly nad klávesnicí. Displej mobilu svítil do ticha pokoje jako maják a ona v duchu skládala slova, která v ní zrála celé ty roky. Slova, která už nebyla plná křiku a bolesti, ale zvláštního smíru:  

„Drahý Kristiáne, ještě že ty narozeniny máme… Člověk si díky nim občas dovolí otevřít i komnaty, do nichž během roku vstupuje jen zřídkakdy. Jsou dny, kdy si postesknu nad životem, který jsem s Vámi vedla, avšak zároveň čím dál více cítím, že se vše odehrálo přesně tak, jak mělo. Došla jsem ke zvláštnímu smíru s minulostí i se vzpomínkami. Už nebolí. Jen tiše zahřejí u srdce jako doušek něčeho dávno známého. Ať už byl náš příběh jakýkoli, mohla jsem milovat, snít a malovat si život v barvách hříšných i krásných, přesně tak, jak mé srdce ráčilo a uneslo. A za to dnes cítím zvláštní druh vděčnosti.“

Věděla, že on měl vždycky na všechno odpověď. Rád filozofoval, rád slovy ovládal prostor kolem sebe. Ale v jedné věci, v té nejzásadnější se mýlil.

„Možná jste se v té řece přece jen mýlil… Člověk do ní možná znovu vstoupí, jen podruhé už voda nemá onu divokou prudkost, spontánní odvahu, třas těla a bláznivou lehkost okamžiků, kdy ještě netuší, co všechno může ztratit. Já to však směla prožít. Díky Bohu. Buďte zdráv… a křížek na čelíčko.“
Její prst se na dlouhou vteřinu zastavil nad displejem telefonu. Podívala se na ten text, který byl vyznáním i vykoupením zároveň. Stačilo jediné stisknutí tlačítka „Odeslat“, a všechna ta slova by k němu odletěla.

Byla by to ale pravda?

Nebo jen další rafinovaná pozvánka do hry, kterou nikdy nemohla vyhrát?

Rázně, s tichým výdechem, stiskla „Smazat“.

Slova zmizela. Displej pohasl a s ním i iluze, že ji Kristián už nemůže zasáhnout. Zůstala jen tma pokoje a vědomí, že ta zpráva patřila jí. Ne jemu. Byla jejím mostem k tomu, aby o pár měsíců později dokázala udělat to nejdůležitější: postavit se tváří v tvář svému vlastnímu osudu.

Zavřela oči a nechala se spláchnout minulostí. Vzpomínala na den, kdy ho poprvé spatřila. Bylo to jedno z těch zdánlivě obyčejných, líných odpolední, která se v jediné vteřině promění v milník, od něhož se začne počítat nový letopočet. Pamatovala si jeho neposlušné vlasy, padající do čela v lehce rozverných loknách – tak bezelstných, a přesto podivně dráždivých. Celý ten okamžik byl prosycený omamnou vůní čerstvě mleté kávy a hlukem městské kavárny, který se pro ni během několika vteřin změnil v rozmazaný šum.

Přistoupil tehdy k jejímu stolu. V ruce nesl talířek s kouskem cheesecaku, který si objednala. Ta lahodná chuť dezertu se jí později navždy spojila s jeho přítomností, ale tehdy vnímala jen jeho ruku. Třásla se. Ten sebevědomý muž s uhrančivým pohledem měl z její blízkosti takový respekt, že sotva udržel rovnováhu talířku. A právě ten drobný, lidský třes ji okouzlil víc než jakékoli naučené gesto galantnosti.

Utkvěl jí i jeho odchod. Sedala do auta na zaplněném parkovišti, startovala motor, a on před kapotou couval ke svému vozu. Nedokázal od ní odtrhnout pohled. Kráčel pozpátku, mával jí na rozloučenou a bylo mu úplně jedno, kam šlape. Viděla to jako zpomalený film – jeho fascinaci, svůj smích za volantem a pak ten okamžik, kdy nešikovně zakopl o obrubník. Divoce rozhodil rukama, aby udržel rovnováhu, ale i tak se nepřestával usmívat.

Tehdy byl ještě bezbranný. Tehdy oba věřili, že ta neviditelná gravitace, která je k sobě tak zběsile táhla, je dokáže zachránit.

Netušili, že je pohltí.

Ony rozverné lokny a třesoucí se ruce totiž brzy vystřídala druhá tvář jejich vztahu. Intenzita, která nenechávala prostor pro nadechnutí. Když byli spolu, okolní svět přestával existovat. Dny splývaly s nocemi v nekonečném proudu emocí, debat do svítání a milování, po kterém zůstávalo vyčerpání i zvláštní prázdno. Přestávala fungovat jako žena, jako umělkyně, jako člověk. Kristián byl její múzou, ale zároveň černým sluncem, kolem něhož se začal nebezpečně stáčet celý její život.

Otevřela oči. Vzpomínka pomalu vybledla, ale jemné chvění v těle zůstalo. Kristián byl pryč. Po smazané zprávě zůstalo jen ticho a srdce, které musela umlčet do dalšího roku.

Tyhle emoce si dovolila prožít jen jediný den v roce. Byl to ventil po stovkách dní plných slz, po sebezničující bolesti prožité v kruhu neustálých vzpomínek. Byla to splátka za všechna ta bláznivá dobrodružství, kterými se snažila nahradit to, čeho se kdysi dobrovolně vzdala. Dnešní den byl jejím malým vítězstvím. Věděla, že vzpomínky si dovolí odemknout už jen v tento sváteční den. Nikdy jindy.

Vstala ze země a rozhlédla se po pokoji. Kdysi býval plný věcí, které s ním byly propojené neviditelnou pupeční šňůrou. V prvních týdnech odloučení je nedokázala vyhodit. Jen je zoufale schovávala do zásuvek, skříní a temných koutů bytu. Nalhávala si, že co oči nevidí, to srdce nebolí. Jenže kolem každého z těch míst stejně cítila tichý mráz. Po několika měsících ji ta skrytá minulost dohnala k šílenství a všechny ty věci bez milosti vyhodila. Smazala fotografie, zlikvidovala jejich zprávy i dopisy.

Tehdy udělala první krůček k uzdravení nemocného srdce.

Jenže uzdravit uměleckou duši trvalo mnohem déle. První dva roky po odloučení nedokázala vzít štětec do ruky. Další dva malovala dokola pořád jeden a ten samý motiv a poslední tři roky k jejím dílům jen těžko hledala názvy. Plátna postrádala dřívější lehkost. Neměla správnou kompozici, oko diváka na nich marně hledalo pevný bod a barvy se pod jejíma rukama měnily v blátivé, unavené odstíny. Chybělo jim ono horké, živé světlo a tlukot skutečného příběhu. Byla to jen prázdná, strnulá těla bez duše.

Odkrojila si kousek cheesecaku, vzala lahev vína a odešla na terasu. Zahleděla se do temné noci a s nostalgií pozorovala hvězdy. Bezpečně rozpoznávala souhvězdí, která ji kdysi naučil znát. Každé z nich zapíjela dlouhými doušky až do samého dna skleničky. S přibývajícím alkoholem z ní opadávala opatrnost i zábrany. Svlékla se do naha. Bosýma nohama vystoupala na první příčku zábradlí, roztáhla ruce do prázdnoty noci a oddala se větru, který ji omotával svými neviditelnými chapadly.

Zvedla hlavu a upřela pohled k měsíci.

„Jsi tak čistá a krásná, luno…“ zašeptala do tmy. „I já jsem ti teď blíž. Vezmi si mě k sobě…“

Ráno ji probudil nový den. Ostré ranní slunce jí svítilo přímo do očí a ona jen stěží sbírala své ztuhlé tělo z chladné dlažby terasy. Když se pokusila zvednout, hlavou jí projela tepající bolest. Byla na sebe vzteklá. Za tu lahev vína, za noční teatrálnost, za něj.

Odešla do koupelny a pustila proud vody. Každý rok ze sebe ve sprše smývala těch čtyřiadvacet hodin vzpomínek a vracela se zpátky do běžného života. Jenže letos bylo něco jinak. Obrazy byly příliš živé, intenzivní a odmítaly odplynout spolu s vodou. Dokonce i její vlastní tělo se vzpouzelo rozumu. Bylo nebezpečně vzrušené z každého jejího vlastního doteku, sálal z něj neutuchající, palčivý chtíč. Byla vyprahlá, hladová, šílená touhou, kterou v ní mohl probudit jen on.

A v tom nejvypjatějším okamžiku se bytem pronikavě rozezněl domovní zvonek.

Trhla sebou. Nechápala, kdo by mohl v tak časnou hodinu zvonit. Vypnula vodu, spěšně kolem sebe omotala osušku a s bušícím srdcem šla otevřít.

Ve dveřích stál její soused. Tichý, nenápadný kluk, kterého dosud sotva registrovala. Teď však působil krajně rozpačitě. A jeho rozpaky se ještě prohloubily, když ji spatřil bosou, jen v osušce, s vlasy, ze kterých jí stékaly kapky vody, klouzaly po nahé kůži klíčních kostí a vpíjely se do froté látky.

Nasucho polkl a ošil se.

Její rozehřáté tělo ten jeho pohled plný potlačované touhy zaznamenalo okamžitě. Vzrušilo ji to ještě víc. Jenže v další vteřině se realita zvláštním způsobem ohnula. Místo sousedových očí najednou viděla Kristiánovy. Temné, soustředěné, hladové. Začala se topit v halucinaci a nemohla popadnout dech.

Mladík si nervózně odkašlal a zvedl k ní ruku, ve které cosi držel.

„Vaše šaty…“ hlas se mu zadrhl, musel si odkašlat znovu. „Spadly vám v noci dolů na zem. Venčil jsem zrovna Áju, tak…“

Do tváří jí vystoupal horký ruměnec studu společně s chtíčem, který už nedokázala utlumit. Viděl ji snad v noci stát na tom zábradlí? Problesklo jí hlavou. Samozřejmě, že viděl…

Natáhla ruku, aby si je od něj vzala. Když se však ukazováčkem letmo dotkla jeho teplé dlaně, soused leknutím šaty upustil na zem.

Sehnul se pro ně a ona ve stejném zmatku udělala to samé. Srazili se hlavami. Byli si najednou tak blízko, že cítila jeho zrychlený dech i nervozitu, která z něj sálala. A v tom krátkém střetu blízkosti se jí znovu nebezpečně prolnula přítomnost s minulostí. Jako by se Kristián převtělil do tohoto muže a proměnil ho v loutku prahnoucí po hříchu. Sousedova tvář se v jejích očích definitivně rozmazala a přepsala Kristiánovými rysy. Jeho paže vystřelily dopředu a sevřely ji do spalujícího, dravého objetí, ze kterého nebylo úniku. Celým tělem jí projela vlna čisté slasti, naprosté odevzdanosti a šílené touhy…

„Ájo, no tak! Už slečnu neotravuj a pojď.“

Ostrý štěkot a škubnutí vodítka ji rázem vrátily zpátky do reality. Žádné objetí se nekonalo. Byl to jen přelud její vlastní vyprahlé mysli. Rozpačitý soused, rudý až za ušima, nervózně tahal fenku pryč od jejích bosých nohou.  Zamumlal omluvu a rychle zmizel ve svém bytě. Zůstala stát ve dveřích se šaty v ruce, udýchaná a zmatená vlastním tělem.

Teprve když za sebou zavřela dveře, pomalu jí došla ta hrůza. Opřela se o ně zády a sklouzla k zemi. Nebyl to strach, že by znovu propadala starému peklu. Tohle bylo jiné. Sedm let budovala nový život, opatrně a trpělivě, až uvěřila, že je konečně v bezpečí. Proč se tedy letos její tělo tak divoce bouřilo? Proč měla pocit, že vzduch kolem ní znovu jiskří těsně před bouří?

Netušila to. Věděla jen, že se něco děje. Jako by se po letech v neviditelném soukolí jejího života uvolnila poslední západka a všechno se znovu dalo do pohybu. To, co se odehrálo se sousedem, nebylo selhání. Byla to předzvěst. Tělo, moudřejší než její rozum, už vědělo, že se blíží tektonický zlom.

Aby unikla tomu tísnivému neklidu, který jí pulzoval v žilách, popadla hadr a pustila se do zběsilého úklidu. Potřebovala zaměstnat ruce, unavit tělo a umlčet vlastní hlavu. Jenže osud měl jiný plán. V nejzazším koutě police, kam léta nesáhla, její prsty narazily na něco suchého a drsného.

Byla to stará větvička se třemi malými šiškami.

„Přej si něco,“ zašeptal jí tehdy do ucha na úzké lesní cestě daleko za městem.

Znovu viděla ten les. Vlhkou půdu pod nohama, úzkou pěšinu mezi stromy i vítr, který jí nadzvedával šaty a odhaloval její tělo v rouše Evině. Pamatovala si jeho pohled. Díval se na ni tehdy, jako by nepatřila do skutečného světa. Chtěl ji mít jen pro sebe – schovanou hluboko mezi stromy, jako vílu tančící na měkkých polštářích mechů a koupající se v průzračné, ledové vodě lesního potůčku.

Vzpomněla si, jak tam tehdy stála a vyslovila jen dvě přání. To třetí v ní zůstalo viset celé roky jako nedořečený dluh.

Až doteď.

S větvičkou v třesoucí se dlani, to přání konečně našlo svá slova. Vyslovila ho nahlas, jako zaklínadlo:

„Přeju si, abych ho už nikdy v životě nepotkala.“

Větvička skončila v odpadkovém koši. Nebyl to akt hněvu, ale chladné nutnosti. To ráno v ní však zanechalo pulzující stopu. To magické jiskření ve vzduchu, ta živočišná předtucha, která se jí tehdy ráno usadila pod kůží, neodplula se sprchou ani nezmizela s uklizeným bytem.

Během následujících měsíců se to napětí stalo jejím prokletím i největším darem. Nemohla pořádně spát. Když zavřela oči, vracel se jí les, studená voda potoka i vítr na nahé kůži. Všechno, co v sobě sedm let držela pod zámkem, se začalo znovu drát na povrch.

A protože už Kristiána nechtěla pustit zpátky do svého života, vzala do ruky štětce a všechen ten neklid a touhu začala vrhat na plátna.

Malovala jako posedlá. Celé týdny, dny i noci splývaly v jedinou dlouhou, horečnatou tvorbu. Každý tah štětcem byl pokusem vykřičet to, co v sobě nosila, každá barva byla vrstvou její vlastní kůže. Ty obrazy nevznikaly z klidu, ale z čistého přetlaku té osudové předtuchy, kterou v sobě od svých narozenin nosila. Každý obraz byl otiskem něčeho, co nedokázala vyslovit nahlas.

Když po několika měsících odložila štětec, byla vyčerpaná, ale volná. Jako by se kruh pomalu uzavíral. Zbývalo už jen ukázat světu, co z toho dávného požáru vzniklo.

Vernisáž byla v plném proudu. Galerie praskala ve švech, vzduchem se nesl tlumený hovor, cinkání skleniček se šampaňským a obdivné výdechy návštěvníků. Její první výstava měla obrovský úspěch. Kritici mluvili o syrové, hříšné intenzitě a barvách, které působily, jako by na plátnech pulsovaly vlastním životem. Všichni oslavovali její talent.

A v tom ho ucítila.

Nejdřív jen jako známé napětí v zádech. Krátký elektrický impuls, který jí projel tělem dřív, než se stačila otočit. Vzduch kolem ní náhle ztěžkl. Ta živočišná předtucha z narozeninového rána, to magické chvění, které v sobě měsíce nosila, se v jediné vteřině zhmotnilo.

Pomalu se otočila a její pohled se střetl s jeho napříč davem. Kristián.

Okolní hluk jako by se v jediném okamžiku vzdálil.

Nekráčel už s tou bezstarostnou klukovskou lehkostí jako kdysi na parkovišti. Šel k ní klidně, přímo, téměř bez spěchu. A lidé před ním podivně uhýbali stranou, jako by instinktivně cítili, že mezi nimi existuje něco, co se jich netýká.

Vteřinu předtím, než k ní došel, se mezi ně vmísil kurátor galerie. Oči mu zářily nadšením a v ruce pevně svíral desky s poznámkami.

„To je neuvěřitelné!“ vydechl téměř šeptem, neschopen skrýt profesionální extázi. „Je to pryč. Úplně všechno. Jeden kupec před chvílí odkoupil celou sbírku. Kompletně. A chce další sérii. A není jediný… Slyšíte mě? Jste hvězda.“

Jeho slova k ní doléhala tlumeně, jako by přicházela z velké dálky. Nedokázala odtrhnout oči od muže stojícího několik kroků před ní. Kurátor si všiml jejího nepřítomného pohledu. Když pochopil, že se odpovědi nedočká, uctivě sklonil hlavu a v tichosti, s pocitem, že přerušil něco posvátného, ustoupil zpět mezi hosty.  

Kristián udělal poslední krok.

Zastavil se těsně u ní. Z pootevřeného okna galerie zrovna pronikl chladný večerní vzduch a přinesl s sebou tu jeho známou vůni deště, tabáku a kůže. Vůni, která jí kdysi dokázala paralyzovat. Její tělo si ten pocit pamatovalo a znovu se v ní ozvalo staré nutkání – utéct, nebo se mu bez odporu odevzdat.

Jenže tentokrát zůstala stát. Klidná. Ukotvená ve svém novém životě.

Díval se na ni dlouze, s tichým smutkem člověka, který příliš dobře ví, jaké stopy po sobě zanechal. Nepotřeboval velká slova.

Pomalu zvedl ruku. Jeho prsty byly klidné a teplé. Jemně se jí dotkl čela a ukazováčkem na její kůži vykreslil malý křížek. Pak se naklonil k jejímu uchu a jeho horký dech ji naposledy popálil na krku.

„Říkal jsem ti to, Drahá… Naše propojení je hluboké a věčné.“

Narovnal se, otočil a bez dalšího ohlédnutí zmizel v davu.

Zůstala tam stát. Sama, uprostřed galerie, s bušícím srdcem a místem na čele, které po jeho doteku stále hřálo. Pomalu přelétala pohledem své obrazy rozvěšené po stěnách. Všechny ty měsíce bolesti, touhy, vzpomínek i ticha teď visely před očima cizích lidí. A v tom zvláštním mrazení jí náhle došlo, kdo byl kupcem celé výstavy.

Všechna ta plátna, celý ten dávný požár, slzy a lesní víly stejně skončily u něj.

Sklopila oči a v duchu si vzpomněla na starou větvičku se šiškami i na přání, které nad ní tehdy vyslovila. Osud jí na něj právě odpověděl po svém.

Foto a grafická úprava od režiséra a výtvarníka: Miloš J. Kohout

Nejnovější články najdete na mém profilu na Médium.cz: Články