O knize - Neklidná růže

Anotace knihy - Neklidná růže

Hlavní hrdinka Evelína je vyzrálá žena, která má tělo třicítky, duši dvacítky a ztřeštěnost patnáctky. Po přečtení několika stránek si ji doslova zamilujete a budete chtít být jako ona! Její příběhy jsou jako divoká řeka, která vás unese do světa fantazie a poplujete s ní po proudu plném humoru, nikdy nekončících trapasů, spletitých partnerských vztahů, nevěry, smyslných myšlenek, tajemna a nečekaných zvratů. Znáte to, žena v letech hledá lásku… Ale Evelína je jiná, není ordinérní, nudná ani podobná ženám v krizi středního věku. Je doslova magnetem na trapné situace.

Po nevydařeném manželství se ocitá ve světě, který je zcela odlišný od toho, jaký znala před dvaceti lety a zároveň si uvědomuje, jak je najednou těžké změnit svůj zavedený způsob života.

O knize

• Kniha obsahuje 304 stran, rozměr 13,5x19cm.
• Doprava zdarma pro prvních 400 knih v rámci sponzorského daru od přepravní společnosti DPD.
• 10 % z každé prodané knihy autorka podpoří dětskou onkologii v Motole.

Setkání se starcem

Život je zvláštní, pochmurný jako dnešní ráno, záhadný jako včerejší noc. Smála jsem se, poslouchala desítky vět, stovky slov, tisíce písmen a vzpomínala na den, kdy vyslovil:

  „Chci být tvůj přítel.“

  „Proč?“

Já a muži.

Bývala jsem naivní blázen. Princezna tančící na obláčku snů, brodící se močály, milující smích, všední radosti a kouzla okamžiků, které přišly nečekaně a braly mi dech. Zvláštní, ten naivní pocit se mi právě na malou chvíli vrátil. Při pohledu na majestátní lípu vyčnívající z těch, které lemují zámeckou cestu, po které zamyšleně kráčím a přemítám o svém dosavadním životě po rozvodu. O mužích, které jsem potkávala, a o své touze být milována.

Na ten strom se dívám už dlouho. Na jeho výduť v kmeni skrývající samotného ďábla a skřítky. Vábí mě k sobě a já do něj vstupuji s lehkou obavou, že pohltí mou duši a uvidí vše, co tak pečlivě skrývám před okolním světem. Ten strom je zázračným přírodním úkazem, stejně jako všichni mí muži, se stejným jménem Martin.

Stojím v kmeni staletého stromu. Zavírám oči a jsem nahá. Nic neočekávám, pouze vnímám tlukot svého srdce a jemný vánek opírající se o mou rozpálenou kůži. Vyprávím svůj příběh našeptávačům zla, kteří očarovali mou duši a svedli na scestí. Zakalili můj zrak naivním obrázkem dokonalého muže a radili mi, abych mu věřila a tancovala s ním na obláčku iluzí.

Martínek byl o tři roky mladší. Čerstvý čtyřicátník s uhrančivým pohledem. Lákal mě svými svody a já se nedokázala bránit. Byla jsem jeho loutkou. Dokonale ovládal její provázky, jednotlivé části těla, každou její rozkládající se buňku pod dotykem svých rukou.
Ničil mou mysl spalující vášní, pochybnostmi i vrtkavou nejistotou. Dával mi štěstí a stejnou měrou působil i bolest. Smích střídal pláč,

naplnění prázdnotu. Nevnímala jsem to, byla jsem jím posedlá.

  „Jsi mi vším.“

Hrál si se slovy a tahle hra mu šla dokonale. Měla jsem všechno a přitom nic. Byl mým vysněným princem. Láskou, na kterou jsem

čekala polovinu svého života. To on měl být mým chrabrým zachráncem a vysvobodit mě z moci kletby sudiček, které stály nad mou kolébkou. Probudit mě ze špatného snu a s plnou náručí mi vynahrazovat vše, co jsem ve svém životě nestihla. Učinit mě šťastnou. Bláhově jsem tomu věřila do chvíle, než vyslovil ta slova:

  „Proklínám tě!“

Život se mi ztratil někde v černé díře, zeměkoule se přestala točit a měla jsem pocit, že na Zemi rázem ubylo kyslíku. Racionální myšlení zaslepovala tíživá prázdnota na mé hrudi. Toužila jsem mu odepsat, vyřvat do širého okolí, že ho miluji, ale nakonec zvítězil rozum. Ten, který i přesto, že byl ohlodán zaslepenou touhou, mi každý den připomínal, abych se už konečně začala mít ráda.

Čas bolestivě běžel a já snila dál o princi cválajícím na bílém koni.

Stojím v kmeni staletého stromu. Mlčím a jsem nahá. Ďábel se skřítky hrají mariáš a s pekelným úsměvem pozorují mou tvář. V rukách ďábla eso doprovází srdcová desítka a jeho úsměv se mění v jízlivý škleb. Dívá se mi do očí a vzpomíná na svůj plán, který kdysi pohltil mou mysl a učinil tak ze mě loutkovou figurku. Hrál se mnou prapodivnou hru, nalhával mi překrásný svět v naivitě a psal její další scénář.

  „Z dálky ti to moc sluší.“ Mé oči se ho pokoušely spálit na uhel.

  „A zblízka jsi ještě krásnější. Jsem Marťas.“

Tak přece jenom přicválal, ačkoliv jsem po jeho prvních slovech zažila tu úchvatnou kolísavost emoční lability. Z hlavy jsem vypudila poslední vzpomínky na mladé tělo první lásky, vyměnila ho za postarší model padesátníka a intenzivně přemýšlela nad tím, proč mi život přivedl do cesty dalšího muže s tímto jménem. Měla jsem rázem vše, o čem jsem do té doby snila, a začala jsem skutečně žít. Hýčkal mou zlomenou duši. Byla jsem v jeho očích odrazem dokonalé bytosti. Princeznou, které se klaní svět. Cítila jsem se být konečně ženou, co seskočila z obláčku na zem a pevným krokem si to vykračovala vstříc lepší budoucnosti. „Jsi zvířátko, víš to?“

Byla jsem šelma, co ulovila svou kořist. Drápkem zaseklá v mužské ješitnosti a beroucí si vše.

Stejně jako v den, kdy mě se svým kočárem vyvezl na zámek a předstíral, že je princ Bajaja.
Ladným krokem jsem procházela místností v krajkových kalhotkách a byla oblečená jen v jeho černém tričku. S nezájmem jsem sledovala jeho napětí a probouzející se chtíč. Mohutné ruce, přitahující mé tělo se zoufalým výrazem toužícího muže. Milovala jsem jeho pohled. Ten pohled, který nepoddajnou tvrdost skály proměnil v tající ženskost. Proklouzávala jsem v jeho prstech a s každým dotykem rozkvétala jako májová růže. Její okvětní lístky se rosily potem, padaly k zemi, zakořenily u našich nohou a pomalu z nich rašily nové výhonky, které se jako had omotávaly kolem našich těl.

  „Sprcha a jdeme na večeři…“

Borůvkový svařák

Na hodinách kostelní věže odbíjí celá a vánoční strom rozzářil sváteční atmosféru náměstí všemi možnými barvami. Rozeznívají se první tóny vánoční písně linoucí se z jeho útrob a já se na tu krásu dívám v jeho těsné blízkosti. Náš stůl se zaplňuje prázdnými kelímky od borůvkového svařáku a odstín rtů holek se pomalu mění v avatarskou modř.

Od stánku nás už delší dobu pozoruje muž. Opírá se předloktím o desku pultu, předstírá, že vede plynulý rozhovor s prodejcem jmelí, a přitom usilovně vybírá tu nejlepší zlatavou větvičku. Každou chvíli svůj pohled otáčí směrem k nám. Zřejmě si z té plejády nádherných žen nemůže vybrat tu pravou, kterou by pod ní chtěl políbit. Nedivím se mu. Je nás pět žen, a každá jsme unikát, s povrchním třpytivým pozlátkem dnešní doby i bez. Snadnou kořistí i nedobytnou pevností.

  „Ty jsi byla jeho třetí žena, viď?“

Není lepší otázky než na bývalého manžela při popíjení svařáku na vánočních trzích v kruhu blízkých kamarádek.

  „Byla, no, dvacet let. A teď jsem třetím rokem stále ta druhá.“

Irena vytušila mé rozpoložení, odsouvá můj stydnoucí čaj a nabízí mi svůj hrneček s čerstvě nalitým svařákem.

  „Na, lokni si něčeho tvrdšího, bude ti líp.“

  „Nechci, nebudu to riskovat.“

  „A proč jsi vlastně přijela autem?“

  „Protože jsem se zdržela v práci, a nechtěla poslouchat ty tvé kecičky o tom, že jedu zase pozdě. Dám si ho příště.“

Můj výčet milenců je i na můj vkus dlouhý. Řadí se mi v hlavě jeden vedle druhého rychlostí, jako se sypou borůvky z dlaně do hrnečku, a nyní je v mých ústech převaluji na jazyku společně s tím lahodným mokem. Drtím je mezi zuby a každé z nich dávám jména všech mých milenců tak, jak šli po sobě. V mém věku je výběr vhodného muže jako sázka v loterii. Kdybych si na každý svůj výběr vsadila, byla bych dnes v osobním bankrotu, který bych ve zbývajícím produktivním věku neměla šanci splatit a můj důchod by šel celý, celičký na jeho zbývající splátky. Stát se bezdomovcem je v dnešní době velmi snadné.

  „Nejhorší je být ta druhá, viď? První tě nenávidí a kamarádí až s tou třetí.“ Klára zase zaperlila. Krásná černovláska, co se na svět dívá z úctyhodné výšky a s podpatky se přibližuje k nebi jako Eiffelova věž. Mám ji ráda. Vlastně jí možná tak trošku závidím. Netuším, kdy byla naposledy tou druhou nebo třetí, protože se už dlouhé roky permanentně rozchází a schází stále s jedním a tím samým mužem, ale díky tomu ji už žádná z nás neřeší. Nemusí jako já poslouchat: Ty už máš zase jiného chlapa?

Mám! Můžu já za to, že se na mě lepí samí kreténi??

Na rozdíl od Kláry, já svůj život podruhé zahodit nechci a ani ztrácet další drahocenný čas. Nic si už nenalhávám a zkouším to dál. Představa, že budu mít na krku dalších dvacet let stejně nepoužitelný prototyp muže a že se ze mě opětovně stane pračka, sušička, žehlička, myčka, sporák a úklidové prostředky, mě vážně děsí!

  „Řekni mi, Kláro, kdy ty jsi byla naposledy ta druhá?“

Roztěkala svá očka, vytasila svůj výmluvný úsměv a na gramofonu pustila svou oblíbenou obehranou desku slov: „Věř mi, změnil se. Už si nenechám líbit ty jeho manýry. Vážně se snaží a já se pro změnu snažit přestala.“

Její poslední věta mě vyděsila. Takto vypadá její představa o ideálním partnerském vztahu? Je nenapravitelným snílkem topícím se ve vlastním světě utopie. Mám ji mnohem radši, když je posluchačem našich rozhovorů než aktivním řečníkem. Nikdo z nás nechápe, proč rezignovala na svůj milenecký život a rozhodla se ho zasvětit jednomu muži, který jí po každém sblížení opětovně ublíží. Při kulometu obhajoby jejího milostného života hořce lituji své otázky a v souvislosti s ní se snažím vzpomenout na něco pozitivního, což vlastně není těžké. Nikdy nezapomenu na její větu při oslavě narozenin Klaudie, která proťala nastalé ticho, když se už noc chýlila k ranním hodinám:

  „Spala jsem s Leonem.“

Naše pohledy se nechápavě otočily jejím směrem. Klára a jiný muž?

  „Myslíš s tím slavným rockerem?“

Rozzářila se jako nejjasnější hvězda na nebi. Zasněně se podívala na rádio a v očích se jí objevily slzy: „Tuhle písničku složil pro mě.“
  „No nekecej!!“ Sborově jsme začaly překřikovat jedna druhou a lusknutím prstů jsme se vrátily do pubertálních let.

  „Vážně jsi s ním spala? Tuhle písničku jsem zbožňovala!“
  „Jakej byl?“

Vyprávěla nám svůj zážitek a byla tou, co nás všechny jednou větou smetla na zem. Tu písničku jsme si pouštěly neustále dokola. Dva dny nato jsem jela v autě a přepínala stanice. Z rádia se najednou linula TA píseň a já nekontrolovatelně vyprskla smíchy. Hlavou mi běželo jediné. Tak ona přefikla rockovou legendu, to mě…!

Ze vzpomínek mě vytrhává její ruka na rameni a další otázka, která jí visí na rtech: „A ty jsi s ním pořád?“

  „S kým?“
  „No s tím, jak si ho poznala na mých narozeninách.“

A je to tady. Kdyby mezi nás chodila častěji, věděla by, že má raději mlčet. Nechci se už pitvat v minulosti. Ano, bývaly doby, kdy jsem s nadšením naivně vyprávěla o svých mužích a s ještě větší naivitou si přála s nimi mít vztah. Opravdový vztah. Takový, který se mi stále vyhýbá mílovými kroky. Naivita se vypařila a zbyl mi jen pozitivní nadhled s puntičkářskou potřebou vidět realitu, kterou se navíc nestydím i vyslovit.

Dámská kolaudační party

Myslím na Irenu a vybavuje se mi citát, který mám moc ráda a ji dokonale vystihuje: Žena je jak pytlík čaje. Člověk nikdy nepozná, jak je silná, dokud se neocitne v horké vodě.

V horké vodě byla mnohokrát. Člověk by si mohl říct, že už je dočista vylouhovaná, ale ona naopak s každým namočením sílí a tvrdě konkuruje celosvětově nejoblíbenějšímu černému čaji. Což je paradox, neb její kůže je světlá a každé její opálení do druhého dne zmizí neznámo kam. Když se někdy vrátí z exotické dovolené a je na ní na první pohled něco divného, je to známka popálenin třetího stupně, ale tento zázračný jev z její kůže stejně tak či tak po pár dnech zmizí. Pro Irenu o důvod víc lítat k moři častěji.

Je unikátní rostlinou Camellia sinensis. Prochází mnohem delší oxidací než jiné ženy, má více nahořklou příchuť a obsahuje tolik kofeinu, že v jejím nejlepším a nejzralejším věku začíná těžce konkurovat síle zabijácké kávy Black Insomnia.

Mám jí moc ráda. Uvnitř své skořápky je křehká, milující a úžasná žena. Pronikne do ní málokdo, ale já tam své místečko mám. Smůlu má opačné pohlaví, které se tam ne a ne dostat. Jedno místo tam řadu let ochraňuji, hned vedle mě, ale marně. Dnešní muži jsou vylouhovaný už po prvním ponoření do vroucí vody. Jejich kvalita se neustále zhoršuje a zřejmě za to můžou klimatické podmínky výchovy a toxické vzory jejich stvořitelů.

Usmívám se, každou chvíli od ní očekávám zprávu nebo telefonát. Jsme na sebe přes dvacet let napojené, ačkoliv jsme tak odlišné. Ne nadarmo se říká, že se protiklady přitahují. Jsme jak jin a jang. Barvou vlasů, výškou, postavou, stylem oblékání, vkusem na muže, náruživostí... Naše společné kamarádky nikdy nepochopily, jak si můžeme tolik rozumět.

  „Doufám, že dneska dorazíš.“

Tak to dlouho netrvalo. Marně přemýšlím, na čem jsme se domlouvaly. Mé výpadky paměti jsou stále častější: „Dorazím kam?“

  „Bylo mi to jasný. Kolaudační party v šest u mě.“

Sakra, zapomněla jsem… „To je dneska?“

  „Evelíno??“

  „Fajn, vypadlo mi to. Chceš s něčím pomoct?“

  „Tak samozřejmě. Koupíš mi pár věcí.“

Během chvilky mi na displeji přistává seznam delší než můj měsíční nákup. Otráveně se zvedám z gauče, loučím se se započatou letargií a snažím se ve sprše oživit své líné baterky.

Před obchodem si nasazuji roušku, ten úchvatný doplněk dnešní doby. Nenávidím ji. Emě zhoršila pleť a mě možnosti k seznámení. Mohu se snažit sebevíc, ale můj kouzelný úsměv nikdo neuvidí, tu po staletí nejmocnější zbraň žen. Zbývá už jen řeč těla, ale to nám za chvíli nasoukají do igelitu a budeme se moci vystavovat jen na internetové seznamce, kde tedy mimochodem už jsem. V oddělení zeleniny nastává první dilema. Držím v každé ruce cuketu a nemohu se rozhodnout. Estetické vnímání Ireny je jiné. Tahle pro ni může být tlustá, tahle zase tenká. Nebo může mít špatnou barvu, babo raď. Můj zoufalý tok myšlenek přerušuje příjemný mužský hlas.

  „Je těžké vybrat cuketu či cuketu, že?“

Aha, blokuji mu místo, ke kterému by se také rád dostal: „Asi vás překvapím, ale těžké to je.“

  „A mohu vám s vaším problémem nějak pomoci?“

Má krásné oči. V tomto směru ty roušky nejsou vůbec špatné. Oči objektu zájmu dokážou hodně napovědět a nyní jsou díky ní výraznější. Nutí člověka rozvinout fantazii. Hrát si s myšlenkami o jeho skutečné podobě. Domýšlet si nos, ústa či tvar obličeje.

  „Budu moc ráda. Vyberte ji vy a napište mi telefonní číslo.“

  „Chcete mé číslo?“

  „Ano, pokud se Ireně nebude líbit, zavolá rovnou vám.“

  „Neuvažovala jste někdy o jiné kamarádce?“

Nejenže má krásné oči, ale je i vtipný. Dobrý plusový bodík a má vnitřní bohyně se zatetelila blahem. Ustupuji stranou a s úsměvem, který stejně neviděl, ho opouštím. Pokračuji k pečivu, kde přemýšlím nad výběrem rohlíků. Není rohlík jako rohlík, ale to už nafukuju nelibost Ireny pouze pro svou zábavu.

  „Doufám, že jste vybrala ty nejlépe propečené.“

Ale podívejme se na panáčka. Začíná mě bavit víc než vtipkování na účet Ireny. Takže, mladá dámo, snaž se. Setkání blízkého druhu opačného pohlaví v live přenose je v současné době ojedinělým úkazem: „A křupavé…“

Mou větu přerušuje jeho vyzvánějící mobil, který s omluvným gestem zvedá a odchází stranou. Asi to tak mělo být. Mávnutím ruky se s ním loučím, a než zmizím v další uličce, naposledy se za ním otáčím. Jistě, sledoval mé kroky a já se na něj ještě jednou usmívám.

Mám pocit, že je covid uměle vytvořeným nástrojem pro regulaci počtu obyvatel, ale při jeho vývoji jaksi zapomněli na střední generaci. Copak já chci ve svém věku ještě dítě? To se takhle jednoho dne ocitnete jako žena s cejchem rozvodového papíru a ztrácíte tak padesáti procentní možnost k navázání nového vztahu. Jste kvůli tomu poškozené zboží, které neprošlo reklamací. Noví adepti předpokládají vady a snaží se použít jen ty součástky, které jim jsou v dané chvíli prospěšné. Nasazením roušky ztrácíte dalších třicet procent a omezením svobody pohybu těch zbývajících dvacet. Ono to platí i opačně, ale k tomu se nebudu veřejně přiznávat.

Nedávno jsem byla na odběru krve. Pozorovala jsem tam muže a dělala si statistiku reálných šancí. Z výběru prošel pouze jeden. I on se zájmem pokukoval po mé roušce, ale tím to také skončilo. Následně mi proběhla hlavou otřepaná fráze: „Promiň, ta jiskra mezi námi nepřeskočila.“ Stejně si jí vymysleli muži jako jednoduchou výmluvu k úprku před všemi nepříjemnými situacemi se ženou.

Můj smutek vyléčil zdravotní bratr Mirek. Mám na něj štěstí, nebo je to možná tím, že si ho pokaždé horoucně přeji. Nikdy se nepřestane smát a plácat hlouposti. Toho dne byla tématem náplast. Mívali je s dětskými obrázky, což mě překvapilo, protože sem chodí pouze dospělí pacienti: „To byste se divila. Jak je tu na stolku viděli, chtěla je většina znich, a když jsme je přestali dostávat, začali jsme na ty obyčejné kreslit obrázky sami. Dlouho na ně nemohli zapomenout.“

  „Vy umíte kreslit?“

  „Já? Ne. Umím jen ty sprosté obrázky. To uděláte pár čárek a je hotovo.“

Vážně mě baví. Není krasavec, ale je to sympaťák. Jenže jedna vada na kráse tu přece jenom je.

Je gay.

Cestou domů jsem uvízla v koloně aut. Pozorovala jsem řidiče, jejich spolujezdce a čím dál víc mě začali zajímat ti osamělí. Horlivě jsem přemýšlela nad tím, jak zaujmout naopak je a zabavit se zdlouhavým čekáním. Napadaly mě takové ty bubliny, jak jsou v komiksech. Na tváři se mi objevil úsměv a v očích vzplanul plamínek, pro mě tak charakteristický. Můj životabudič a endorfin, který už roupama neví co by. Zvedla bych jen bublinu, kde by bylo napsáno „Káva?“. Což by asi nezabralo tak jako „Hledám muže. Značka akutně“. Nápady nabraly na obrátkách takovým způsobem, až jsem se za sebe začala stydět, ale s myšlenkou na statistiku vzrůstající nehodovosti jsem od tohoto nápadu raději ustoupila.

Ten den vyhrálo dvacet deka vlašáku s čerstvě upečenou houskou. Prodával mi to bezzubý chlapec ve věku mé Emy. V tu ránu jsem se přestala litovat a začala jíst. Tak s tímhle ten chlapec vstupuje do života? Nedivím se Emě, že ještě nenašla přítele.

Na svůj milostný problém mám teorii. V našem věku je množina mužů a ta se skládá ze tří podmnožin. Tou největší jsou ženatí muži, kteří nám jsou k dispozici okamžitě. Tedy spíše podle toho, kdy mají vycházky a jak mají velké kapesné. O něco menší podmnožinou jsou nepoužitelné kusy a ta nejmenší, přesněji řečeno nanopidi, jsou zdravé kusy, které se hledají stejně jako jehla v kupce sena. Svět se řítí do záhuby a Emy generace je na tom ještě hůř.